Kudlo, v mém případě (protože můj včerejší příspěvek je pravděpodobně jeden z těch zmiňovaných "spousty")
asi částečně platí, co píšeš - "nepřechválit a nenechat usnout na vavřínech"
Ale to ostatní ne, moje máti byla svými rodiči chválená, a to hodně. Minimálně tedy v dospělosti, kdy jsem to slýchala pravidelně.
To, proč mě nechválila, souvisí u mě spíš s tím, že jsem se "nepovedla", protože jsem holka a máti (především na základě očekávání svých rodičů) chtěla kluka. Brácha je celoživotně chválen výrazně víc. Resp. i když není pochválen, tak aspoň nikdy není haněn, tak, jak to chytám (a dneska za dvě hodiny to stopro zas schytám
) já. Naštěstí se to nepodepsalo na sourozeneckém vztahu, máme se s bráchou moc rádi, jsme si hodně blízcí.
Ale tak celkově to v dětství šlo, pochvaly od máti nebyly, ale nebylo ani shazování, vpodstatě jsem žila tak nějak normálně, nestěžuju si na dětství
To přišlo až v dospělosti, kolem mých dvaceti, když jsem byla na VŠ, kdy se na mou hlavu začalo sypat těch dehonestujících poznámek víc a víc (časově to koreluje s úmrtími matčiných rodičů, protože její rodiče pro ni byli prý vždy nejdůležitější, což mi i řekla, že rodiče pro ni budou vždy stát nad ostatními lidmi, pak následujeme my jako děti, pak táta jako manžel a pak nějak ten zbytek, byla jsem ve druháku na VŠ a dodneška si pamatuju, jak jsem z téhle promluvy byla opařená).
Ale holt moje máti je prostě mešuge. Jsem celkem dlouhodobě zvyklá na proud poznámek na své bordelářství, nepěkný vzhled, nedostatečné pracovní uplatnění, špatnou péči o děti, a i na tvrdší kalibr, že za smrt své dcery můžu já a že jsem jí (myšleno jí jako máti) hrozně ublížila, protože jsem ji připravila o vnouče.
Ale v posledních letech jí už vyloženě hrabe a mluví o mé dceři nikoli jako o své vnučce, ale jako o svém vlastním dítěti, a celkově magoří. Odbornou pomoc striktně odmítá, to akorát slíznu pořádnou dávku pohrdání za to, že jsem slaboch a nejsem dostatečně kvalitní, protože jsem byla v péči psychiatra a to je hanba i pro ni, nesmím o tom nikde mluvit, že už tak se za mě musí stydět ažaž.
Takže to asi nemá řešení a myslím, že moje máti se vymyká tomu běžnému vzorku "nechválících matek".
Já sama své děti chválím, snažím se ale dělat to věcně, jako to dělá táta, ten vždycky rozebere dílo a vysvětlí, co ej povedené a co ne a co by chtělo vylepšit. A především nikdy nehaním. Nepřítomnost chválení se podle mě dá zvládat celkem v klidu, ale ten opak, vědomé shazování, to bolí. Bez ohledu na to, že jsem si rozumem plně vědoma nepravdivosti výroku, tak ta touha ublížit mi zabolí bez ohledu na obsah.