Re: Jak pomoci smutné dceři?

1kuličko, já tvé dceři asi hodně rozumím. Od šesti let mám vitiligo, postupně se rozlezlo po celém těle, takže flekatá od hlavy až k patě. Jako dítěti mi to tolik nevadilo, ale přesně v tom věku okolo 13, kdy se mladá holka chce líbit, jsem si začala uvědomovat, jak jsem jiná a jak se na mě i dospělí zvědavě dívají. Tehdy tolik vitiligo ještě vidět nebylo, dnes potkávám takto postižených lidí mnohem víc, navíc i díky internetu a dnešní v podstatě otevřené době, kdy není "jinakost" tak ojedinělá, je to možná o kousek jednodušší. I když kdo ví. Je to asi pořád kus od kusu Tím jsem chtěla říct, že jsem taky nikam nechtěla chodit, do kroužků, na koupaliště, na tábory, na střední potom na různé pařby k někomu domů, do tanečních. Prostě jsem se za sebe styděla, přišla jsem si ošklivá. Nejhorší to bylo právě v létě, kdy jsem holkám záviděla, že nejsou flekatá. Nesnášela jsem prázdniny (to volno ano, ale ne to počasí, kdy se chodilo odhaleně) a vždycky jsem si říkala, že v létě nežiju, jen přežívám. Dnes léto miluju