Re: Taky vám přijde, že jsme hrozně smutný a uhoněný národ?

To je zajímavé, protože kolem sebe vidím příklady opačné. Moje tchýně (strašně hodná ženská, má své mouchy jako každý, ale nemohu říct, že bych s ní nevycházela) reje půl života nosem hubou v zemi, aby se zavděčila - jednak své matce a jednak velmi vágně definovanému okolí. Např. dušičky jsou velmi vyčerpávající část roku, protože i kdyby se dělo nevím co, tak na hřbitovy je nutno jet 4x -1x uklidit, 1x s novou výzdobou, 1x zapálit svíčku v den D a 1x uklidit po akci. A je samozřejmě řečeno, jak velká MUSÍ být výzdoba, kolik věnců na hrob... ani do auta se to nevejde. Nenávidí dušičky, protože už 14 dní předem se jí doma hromadí věnce a svíčky, strašná práce, k tomu samozřejmě pracuje - podniká a volno kvůli dušičkám si vzít nemůže. Ale musí to být, protože co by tomu řekli lidi. Když byl manžel malý, řešila sušení plínek - v noci se prý počůrával déle, než bylo obvyklé a ona nemohla sušit plíny venku, protože co by tomu řekli lidi (pak to vyřešilo narození mladší sestry).

Mí vlastní rodiče na mínění okolí vždycky celkem dlabali, ale poslední dobou nějak víc pozoruji, že jim cizí názory a životní styl začíná vadit. Kočárek z bazaru? Fuj. Jména pro děti? Blbá, taková bychom my nedali. Dovolená tam a tam? Proč ne jinam, přece tam a tam nikdo nejezdí atd. Všem je jim cca 60. Možná to tedy souvisí i s věkem a stárnutím.