Opisování - solidarita nebo podvod?

Jak to vnímáte?

Dávali jste opisovat? Opisovali jste sami?

A s jakým pocitem? Že pomáháte kamarádovi, nebo že si vykupujete, aby vám dali pokoj?

Dali byste opsat i za cenu, že sami sebe poškodíte?

A myslíte si, že opisovat a dávat opisovat je v pořádku, že to je chvályhodná pomoc kamarádům, nebo že to je podvod a dělat by se to nemělo?

Pokud si vzpomínám, tak na ZŠ a SŠ mi to vcelku nevadilo nebo mě to lehce otravovalo, ale brala jsem to jako úlitbu za přijatelné vztahy ve třídě. Na VŠ se o to pokusil spolužák, kterej podle mýho názoru na tu školu vůbec neměl, a udělal to tak, že nevěděl nic a šeptem se mě dotazoval na každou druhou větu. To mi teda vadilo dost, protože jsem s tím měla sama dost co dělat, a radit mu by jednak znamenalo riziko, jednak bych snižovala svý vlastní šance, že to napíšu slušně.

Na druhou stranu jsem kamarádovi (ne spolužákovi), kterej musel udělat formální zkoušku z něčeho, čemu já jsem rozuměla a on se v tom beznadějně plácal, udělala rychlonalejvárnu tak, aby s minimem znalostí obsáhl co největší záběr, a tu zkoušku pak udělal.To mi nevadilo vůbec.

Obecně by mi ani v tý škole asi nevadilo, kdyby mě někdo požádal o vysvětlení látky, který by nerozuměl, to bych asi udělala i docela ráda. Ale na nic takovýho si nepamatuju, když někdo opisoval, tak to bylo vždycky proto, aby formálně splnil požadavek na nějakou známku, vůbec ne proto, aby to nějak pochopil.

Takže co myslíte? Já mám pohled už zkreslenej tím, že studijní léta jsou už dávno pryč, ale myslím si, že opisování má snad jakýs takýs opodstatnění u čistě formálních předmětů, na kterých v podstatě nezáleží, nebo v případě, že by někoho doma rodiče zmlátili nebo tak, a na první pohled se může jevit jako pomoc kamarádovi, ale pro toho, komu jde fakt o nějaký vědomosti, je v zásadě těžce kontraproduktivní.