Re: Aspergerův syndrom-co se u vás změnilo po stanovení diagnózy?

Vrrtak, já jsem se plácala po psychiatrech od dvaceti, jen co jsem vypadla z domu, ale ta trocha osvěty a nápad, o co by mohlo jít, přišel až takto pozdě. Ještě před dvaceti lety jsem se ptala jednoho z nestorů české dětské psychiatrie, zda existují nějaké "mírnější" formy autismu, protože mi popis poruchy přišel něčím strašně blízký, ale já mluvím, nekývu se v koutě a nejsem retardovaná, že Odpověděl mi, že možná ano, ale neví se to, nikdo to nezkoumal. Co k tomu říct. Já jsem holka, takže ty projevy navenek jsou jiné, nemám ADHD, poruchy chování, výbuchy agresivity, či nápadné zájmy, jako je často v popředí u chlapců a pasivní dívky tak často úplně uniknou podezření a diagnóze. Já jsem během dětství trpěla spíš výraznými úzkostmi, nesnášela jsem pozornost okolí, měla jsem špatné výsledky ve škole (ne kvůli nedostatku inteligence, ale když mne vyvolali, nedokázala jsem promluvit, takže zase za pět, sedni si, proč bych se teda učila). Bylo mi to kladeno za vinu, že dělám naschvály apod. Jenže i po léčbě úzkostí a dalších sekundárních poruch jsem měla pocit, že je pořád něco špatně a těžce nedotahuju okolí i v naprostých trivialitách. Pořád jsem na každodení styk s lidmi musela vynakládat abnormální množství energie, až jsem před pár lety začala zase padat do (autistického) vyhoření. Když mi dali definitivní diagnózu (a to jsem ani pomalu do toho Nautisu nemusela chodit, stačil pohovor s manželem), na jednu stranu jsem byla ráda, na druhou stranu mi to bylo líto, že je to vrozený handicap a není to jen získaný deficit, který se dá odstranit, takže na některé věci fakt nikdy v životě nebudu mít. Ale kdo má všechno, že jo.