Re: Proč přátelství časem někdy vyšumí...?

Všechno se mění a dost často každou životní etapu sdílíme s jinými lidmi. Mně vyšumělo kamarádství s holkama ze základky a ze střední. Když se vidíme na srazech, je to fajn, ale nemáme potřebu se vídat. Trochu máme každá jiné zájmy a životní pohled. Kamarádky z VŠ mi zůstaly a kdykoliv se vidíme, tak je to jako kdybychom se viděly naposledy včera. Prostě navážeme. Ale vidíme se málo a spíš si tak zavoláme, napíšeme, pošleme fotku, každá jsme z jiného kouta ČR. Ale ta moje opravdu blízká kamarádka z VŠ, to je moje druhé já, víme o sobě, i když se třeba jedna druhé vůbec neozveme. Mám ji pořád hodně moc ráda, moc mě pro mě znamenala, a zrovna nedávno jsem přemýšlela, že to je zvláštní, jak moc ji mám ráda, a přitom nepotřebuji být s ní v aktuálním kontaktu. Ona se mnou prostě je. Na takové to běžné tlachání mám spoustu kamarádek a známých, které jsem získala v práci, na akcích s dětmi, nebo se kruh rozšířil na kamarádky kamarádek. Ale vždy mám jednu kamarádku, které říkám úplně všechno, fakt každý prd. Vlastně mám vždy nějakou kamarádku, na které jsem závislá, což s internetem v mobilu opravdu závislost je. Už od základky, kdy si to pamatuju. Nikdy jsem nebyla bez té jedné nejbližší. Obejdu se bez chlapa, ale bez kamarádky ne, protože moje potřeba sdílení je vysoká, a partnerovi se nikdy tak neotevřu, neříkám mu, co se mi honí hlavou, aby si nemyslel, že jsem šílená, a neutekl.