Názory k článku Jak se rodí v Ostravě

Zuzano,

já jsem ortodoxní porodnicová rodička, o klystýru pomlčím, nebudem se bavit o ho*ně. Nepřeceňuji dílo M. Odenta a pokud čtu někdy články Vl. Marka, tak se i trošičku směju. Přesto si myslím, že pokud se někdo upíná k vizi přirozeného porodu, nepotřebuje nic jiného než klid a základní lidskou slušnost, tu požaduji i já vyznavačka uklízeček na porodním boxu.

Takže jestliže byl někdo jako klient či pacient vlečen jakýmkoliv úkonem výše popsanýcm způsobem, je to hanba.

Pokuď jsem se špatně vyjádřila, opravdu jsem se ptala, jestly to byl prostě špatný zážitek, nebo to může spůsobit trauma takových rozměrů? Ptám se a nehledejte v tom nějaké útoky. Já vynáším soudy, a co teda děláte milé dámy vy? Málem mě tady kamenujete za můj názor a vlastně zesměštňujete mě, že stojím o klystýr. Ano opravdu mi velice vadí únik stolice ano vadí a pokuď vám né v pořádku, já nesoudila psala jsem, že třeba pro mě je klystýr menší zlo. Nevidím důvod proč zbytečně děsit takovým článkem, budiž každý má na to právo. Stále trvám na svém, že autorka měla možná dát srozumitelně na vědomí co ano co né, já z článku nabyla dojmu, že byla ze všeho tak šíleně vystresovaná a překvapená, a spíše pasivně trpěla, než reagovala. Ptala jsem jestli vás to traumatizovalo, nebo jste se otřepaly a čerpaly sílu z miminka, hroutit se sedům týdnů, považovat všechno za zlé, je to v pořádku?

No jistě, že nepomůže. Ale když to bude dusit v sobě, bude se tvářit jakoby nic, to pomůže? Mě zas nešlo, zoufale nešlo kojení, byla jsem úplně našrot. Pak jsem ve světlé chvilce zavolala jedné mamce pěti dětí, laktační poradkyni, před ní jsem si teda dovolila se uvolnit, vybrečela jsem se, ona mi řekla z dnešního pohledu pár hloupých frází o kojení, ale protože ona byla matka pěti dětí, tak jsem jí prostě věřila, a ono to fakt šlo.
Pomohlo mi jediné - že jsem to s někým sdílela a že ten někdo mě bral naprosto vážně, i když z jejího pohledu to byla naprostá prkotina. Lucka se v tom možná moc "hrabe", ale chápu, že to potřebuje zpracovat a odžít. To není věc vůle nebo logiky, to jsou emoce. Třeba je tak naštvaná na tu porodnici proto, že je ještě víc naštvaná na sebe, že to nezvládla tak, jak chtěla. Že nezjistila víc informací, neměla porodní asistentku, nebránila se nechtěným praktikám hned atd. atd. Pokud se cítí jako já při tom mém kojení, tak ji úplně chápu - byl to pocit naprostého selhání, to jsem nikdy dřív nezažila, držela jsem v náručí dítě (krásné, zdravé, spokojené - problém byl fakt na mé straně) a myslela na to, jak jsem neschopná, jak mu ničím život, že ho nebudu kojit.... Tož tak. Myslím, že Lucka časem dospěje k tomu, že to tak prostě bylo, že se to asi muselo stát, aby něco pochopila, třeba aby byla lépe připravená. že to nejde odestát a že teď je důležité pracovat na přítomnosti.

Jsem ráda, že v tom nejsem sama..
Tož si zavzdycháme..
Aaaach jooo..:-)

Lizzie, Ty znáš prostě všechny, všechny tvé kamarádky všechno zažily. Na mě Tvoje příspěvky působí stylem: Pějme píseň dokola.......