Re: Nezalehne, neupadne?

No jistě, že nepomůže. Ale když to bude dusit v sobě, bude se tvářit jakoby nic, to pomůže? Mě zas nešlo, zoufale nešlo kojení, byla jsem úplně našrot. Pak jsem ve světlé chvilce zavolala jedné mamce pěti dětí, laktační poradkyni, před ní jsem si teda dovolila se uvolnit, vybrečela jsem se, ona mi řekla z dnešního pohledu pár hloupých frází o kojení, ale protože ona byla matka pěti dětí, tak jsem jí prostě věřila, a ono to fakt šlo.
Pomohlo mi jediné - že jsem to s někým sdílela a že ten někdo mě bral naprosto vážně, i když z jejího pohledu to byla naprostá prkotina. Lucka se v tom možná moc "hrabe", ale chápu, že to potřebuje zpracovat a odžít. To není věc vůle nebo logiky, to jsou emoce. Třeba je tak naštvaná na tu porodnici proto, že je ještě víc naštvaná na sebe, že to nezvládla tak, jak chtěla. Že nezjistila víc informací, neměla porodní asistentku, nebránila se nechtěným praktikám hned atd. atd. Pokud se cítí jako já při tom mém kojení, tak ji úplně chápu - byl to pocit naprostého selhání, to jsem nikdy dřív nezažila, držela jsem v náručí dítě (krásné, zdravé, spokojené - problém byl fakt na mé straně) a myslela na to, jak jsem neschopná, jak mu ničím život, že ho nebudu kojit.... Tož tak. Myslím, že Lucka časem dospěje k tomu, že to tak prostě bylo, že se to asi muselo stát, aby něco pochopila, třeba aby byla lépe připravená. že to nejde odestát a že teď je důležité pracovat na přítomnosti.