Diskuze : Záliby : Čtyři v tom

Znám dvě holky s RS, obě mají nemoc diagnostikovanou víc než dvacet let. Jedna je v pohodě, nějaké příznaky má-občas mírný třes rukou, takovou pomalejší nejistou chůzi, ale jinak si myslím, že žije plnohodnotně. Druhá už není ani soběstačná, udělá maximálně pár kroků po místnosti s pomocí francouzských holí, ruce má tak slabé a má v nich tak špatnou motoriku, že už se ani sama neoblékne. Je to šílený. Jí nezabrala léčba, která tu nemoc zpomaluje.

Pokud je na tom finančně špatně, jistě má vedle ID nárok na přídavky na děti, které jim mohla dávat (možná jim ho nabídla a oni odmítli - to nevíme) a kde je otec toho chlapce? Měl by na něj platit alimenty (možná je dlouhodobě bez příjmu - to nevíme), nebo zemřel - pak by měl chlapec dostávat sirotčí důchod.

Jinak je samozřejmě fajn, že se ta rodina dokáže semknout a pomáhat si.

Má dcera byla po narození (sekcí) fialová, křičela a byla v pořádku (nejhorší z apgar bylo 9). Můj syn byl po narození (sekcí) přidušenej, lapal po dechu, dostával kyslík a spravoval se několik hodin a byl přitom od počátku růžovej jak prasátko (nejhorší apgar bylo 5).Po této zkušenosti si nejsem vůbec jistá, zda laik může vyhodnotit stav dítěte jen podle barvy kůže.

Matku toho 14 letého kluka nodsuzuju. Kdo si nedokáže představit psychickou nemoc, depresi a pocit zmaru z toho pramenící, nepochopí, že to mohlo být jediné dobré řešení pro všechny. Z těch pár vět co zazněly soudit matku - mě mrazí.

"mě spíš napadá otázka, jak by takové přidušené dítě po bezproblémovém těhotenství dopadlo doma " - možná líp než v nemocnici

"co by s tak šmoulím dítětem dělala při domácím porodu?". - při domácím porodu by třeba nebylo šmoulí