Diskuze : Hlavní : Laktační psychóza

Tak patřím mezi ty, kteří se něčím podobným měly starosti. U prvního jsem byla celkem v pohodě, přesto, že to bylo nárošnější miminko a pořád ještě v 5letech jsem z něj vyčerpaná. Ale ještě jsem bydlela blízko svých rodičů, ve svým rodným městě. S druhým dítětem bylo přestěhování na vesnici do nového prostředí, problémy se starším sourozencem, který žárlil a měl zdravotní problémy s vyprazdňováním. Manžel do večera v práci. Obě babičky zaměstnaný a sourozenci žádný z obou stran. Nakonec jsem se z toho dostala, syn se uzdravil, teď si spolu už pohrají (5 a 2r), i když křik a hádky jsou stále Zvykla jsem si, dnes bych se do bytu nevrátila, snad jen ten ruch města a větší společenský vyžití mi chybí a zima je tu horší, ale naštěstí to nemáme tak daleko. Našla jsem si tu bezva kamarádku a nějaké další známé a snažím se si mateřskou užívat. Zjistila jsem, že jsem nerada sama, nejsem nějak extrémě společenský tvor, ale mám potřebu s někým být. Samotná s dětmi jsem nerada. Hlídání mám mizivě, o tom, že bych nastoupila někam dřív do práce mezi lidi nebylo možné. Potřebuju mít minimálně 2-3 návštěvy týdně a na jeden den ujet do města. Tento týden jsem ale trochu krizi propadla, manžel dostal v práci novou funkci a jezdí domů až večer, ta kamarádka má méně času, protože začala pracovat a nějak i začíná období dovolených, takže kolem nás je hodně kamarádek teď mimo. Pomáhá mi občas si přečíct nějaké ty diskuze tady na rodině, že lidi řeší mnohem větší průsery a problémy, že ten můj je vlastně malicherný. Mám přes debou poslední rok či trřičtvrtě roku mateřské, když najdu novou práci, protože jsem dostala šanci na hlídání. Tak bych si ho asi měla užít. Pak to bude masakr, jedno ve školce, druhé ve školce, dojíždět za prací, velký barák na starost.

Jano, můj chlap měl taky podobný průpovídky, měla jsem taky chuť ho zabít. Rodila jsem celou noc, skákala na balónu, rozdýchávala kontrakce, chlapovi jsem propůjčila postel, kde si i pár hodinek zdříml, zatímco já jsem hekala. Malá se narodila až další den odpoledne akutním císařem. Druhou noc chlap slavil narození potomka. Když ke mně potom přišel do porodnice, stěžoval si, jak je strašně, ale strašně unavený, jak už musí jít domů si odpočinout. To, že já budu bdít zase další noc a doufat, že se mi už rozjede laktace, abychom se aspoň pár hodin vyspaly, mu bylo jedno.

Taky jsem trpěla poporodní depresí po 1. porodu, po dalších dvou naštěstí ne. Ale byly to docela silné deprese spojené s úzkostí, bála jsem se dívat na TV, číst noviny, měla jsem šílený strach o dítě a o sebe. V té době se navíc nakupilo víc okolností, které té depresi nahrávaly.
Dnes si říkám, že jsem měla jít k psychologovi, ale tehdy jsem se svěřila jen manželovi a ten nepřikládal mému upozornění váhu, jsem cholerik a chovala jsem se spíš nepřirozeně klidně, uzavřená do sebe, nemluvná, nepochopil jak je to vážné.
Nakonec jsem se z toho dostala, ale trvalo to déle, programově jsem si začala dělat radost, obklovala se příjemnými lidmi, začala mít vyšší nároky na čas strávený s manželem.
Je vidět, že je nás hodně co jsme se s poporodní depresí setkaly, až se divím, že se o tom tak málo mluví. Nebo vlastně ne, sama jsem to řekla jen manželovi, styděla jsem se za to a nechtěla jsem nikomu přidávat starosti, tak co se divím ...

- tak si tak tise v koutku posloucham Tomase Kluse a fantazieruju o nem...



Primo se "sprchuju a koupu" v jeho hlase...

Ach je...

Drž se a nedej se. Jsou to fakt marťani, člověk by jim dal korunu....(jako chlapům).Bude to dobrý.