Diskuze : Hlavní : Laktační psychóza

Poporodní blues mě bacilo po prvním porodu. Je sice hnusný, ale jak to přišlo, zase to zmizelo. Trvalo tak týden. Navíc má proti skutečné depresi tu výhodu, že když je potřeba, tak prostě funguješ. A u dalších dvou už se nekonalo. Dost na to pomohlo vypadnutí z porodnice a trocha spánku.

Skutečná depka je mnohem horší, obvykle se rozvine až pár týdnů po porodu a dost často končí totální neschopností se postarat o sebe i dítě Takže pokud se v tom plácáš dýl než měsíc, raději vyraž k doktorovi.

Mela jsem to po prvnim porodu, rozjelo se to do poporodni deprese. Asi po dvou mesicich nebo dyl, uz presne nevim, jsem poprosila pediatru, jestli nezna nejakeho psychologa. hned mi dojednala navstevu. chodila jsem tam par mesicu a nejvic mi na tom pomohlo, ze mam hlidani a nejsem sama zavrena doma s problemovym miminkem... (jinak ten pan probiral spis politiku apod.) ;-)
Doporucuju sverit se s temi pocity muzi (nebo jine nejblizsi osobe) a hlidat, jestli se to nehorsi. Pro me to poprve bylo opravdove peklo a nechapala jsem, proc me nikdo nevaroval. dneska vidim, ze mit miminko muze byt i fajn, ale to jen diky tomu, ze druhe je strasne pohodove.
A vidim, ze jak to prvni dite bylo/je strasne narocne a vysosalo ze me energii na dlouho dopredu, dost to komplikuje nas vztah. I proto bych to nepodcenovala.

znám to,i když ne u každého porodu, po prostředním jsem byla naopak totálně vysmátá

po prvním porodu, jsem tyhle stavy taky pochopit nedokázala, měla jsem to uplně opačně a i když si myslím, že jsem empatická, tohle jsem neuměla vyhodnotit, přišlo mi to jako kravina. kdo to nezažije, těžko se tomu stavu přiblíží

je to hrozně těžký to přiznat, že nejsi v pohodě,když je vlastně všechno v nejlepším pořádku, já to pořád polykala když k nám přišla třeba mamka nebo manžel z práce. jak se za nima zavřely dveře, tekly mě slzy jak hrachy. nešlo to zastavit. MUDr. to vyhodnotila jako úzkost,která souvisí s vyčerpáním, hormony atd. předtím jsem měla velmi těžké období,které jsem ustála dobře a pak se to v souvislosti s tím porodem vyplavilo a nešlo to zastavit. Myslím, že pokud to přesáhne únosnou mez, poznáš to a budeš jednat. Na druhou stranu mě pak všichni chválili,že jsem to nenechala v sobě a radši to přiznala a řešila. Mě to přišlo jako kravina,protože já cítila, že nemůžu jinak,ale to je taky asi i o povaze. V životě mi nebylo hůř a doufám že ani nebude, v ruce vysněné miminko a v duši prázdno, vztek, beznaděj. Dobrá zpráva je,že to přejde. Držím moc pěsti, aby brzo a kdyby jsi fakt měla pocit,že to nejde ustát, řeš to.