Diskuze : Zdraví : Štítná žláza a její nemoci

Mozne to je, ale u me to buhuzel nezafungovalo....

Tak to jsem ráda že je to možné, co jsem přečetla tak je účinek léků na tohle dost sporný, tak mě zajímalo jak to chodí v praxi.

Dano: ono to právě není "pak bereš prášky a máš klid". Alespoň tedy ne u všech. Rozhodně nikoho nenavádím, aby ignoroval doktory a navrhovanou operaci, já sama jsem onkologický pacient a jinak než odstraněním ŠŽ to zřejmě řešit nešlo. Jen říkám, že před chirurgickým řešením si má člověk pozjišťovat všechny možnosti a alternativy. Z nepochopitelného důvodu totiž lékaři pacienta dopředu neupozorní na to, co substituce hormonů přináší a odstranění žlázy předkládají jako banalitu. Samozřejmě řešit po pár letech osteoporózu a vysoký cholesterol (který pak zapříčiní vznik žlučníkových kamenů) je přijatelnější varianta než bojovat s rakovinou, ale každé onemocnění ŠŽ taky nutně neznamená rakovinu.

Měla jsem také uzel na štítné žláze a bylo mi tenkrát 36 let. Byla jsem na endokrinologii a dělali mi biopsii. Vyšel tam nějaký zánět. Jinak se to nijak neprojevovalo, ani zvýšená, ani snížená činnost. Doktorka mi navrhla operaci a já jsem naštěstí souhlasila. Moje máma byla také po operaci štítné žlázy a to již léta. Brala jen hormony štítné žlázy. Po vyjmutí bylo zjištěno, že to nebyl žádný zánět, ale vysoce zhoubný nádor. Takže následovala chemoterapie, naštěstí jsem přišla včas, že se to ještě nestačilo nikam rozlézt. Teď je to již víc než třináct let a zatím dobré. Kdybych na tu operaci hned nešla, tak bych tady již asi nebyla. Proto doporučuji operaci, i když je to třeba jen uzel, stejně budeš muset pořád chodit na kontroly. Operace není nijak hrozná, a pak bereš jen prášky a máš klid.

Mapat, ano, souhlasím, já právě vím, taky jsem si na to přišla sama.
A uvědomuju si, že v mém těle budu dožívat pořád já, ne nikdo zvenčí...ne lékaři, co mě posílali na operaci. že zodpovědnost mám za sebe sama a veškeré následky mých rozhodnutí taky ponesu sama.
Vyřešila jsem žlučník i ŠŽ, aspoň dote´d, jestli doživotně, to nemůžu říct...ale zatím.

Teď jsem se dostala do konfliktu s mou dělohou...trvá to cca dva roky a už jsem konečně našla příčinu...nemyslím tedy přímo fyzickou, ta je celkem jasná. Zatím to vypadá, že se konečně problém lepší, jak to dopadne, nevím.
Snažím se se uzdravit, ty problémy mě vedou k přemýšlení nad sebou, mým životem, tady u mě zcela určitě vztahem a vztahy minulými, a nutí mě to prostě "něco" dělat...i když jen v sobě. Podle mne je to jedna z klíčových věcí uzdravení.
Zatím to přináší ovoce, jak to dopadne, nechám "osudu".
Zatím se taky setkávám (zvláš´t od doktorů mužů) s názorem - a nač máte v jednapadesáti mít dělohu? Moje gynekoložka mě naštěstí chápe ...a pomáhá mi. A nedávno jsem poslouchala přednášku (to byl teda doktor chlap), jak je pro ženy děloha důležitá a neměly by se jí tak lehce vzdávat .

Prostě jsem pro to hledání cestiček...pokud je na ně čas.