Diskuze : Zdraví : Poruchy příjmu potravy

Jsem si vcelku jistá,

Vycházíš z oblíbeného předpokladu "nestalo se to mě, nemůže se to stát nikomu".

Moji rodiče byli sportovci, jako životní hrozbu vnímali tloušťku. Já jsem pro ně byla tlustá dlouhé roky. Měli mě tak zafixovanou. Pak jsem byla těhotná, to nic, pak jsem během pár týdnů rapidně zhubla, což nezaregistrovali / nepřipadalo jim to nebezpečné.

Ani jsem nezměnila šatník, ani jsem nic neříkala. A moje matka měla celý život 42 kg, to vnímáí je tím hodně posunuté. Kdyby měla metrák, asi by to řešila.

Někdy v dubnu - dva měsíce po té krizi - jsem si nechala ušít na míru kalhoty, přinesla mi je a chtěla si je vyzkoušet, ale nemohla se do nic narvat. Až v té chvíli jí to vyděsilo.

Zápěstí a tím vůbec nesouvisí.

Ve vytahaném svetru a teplákách váhu neodhadneš. Pod tím můžeš schovávat jak vyzáblost, tak pokročilé těhotenství. Nevšimne si nikdo ničeho.

Doktor byl každopádně borec

Ani jsem mu nikdy nepoděkovala.

Hlavně to vyřešil komplet - zavolal dětské doktorce, aby šla hned k nám, vyřešit UM a mně zavolal sanitku. Tak nějak mu bylo jasné, že tohle nedokážu zvládnout sama.

Ostatní uvažovali stylem "kdyby jí něco bylo, tak to snad řekne".

Já u té kamarádky zaregistrovala kosti v zadku, když se vyslékla, to už tak běžný není. Stejně za ten den měla jen kousek jakési housky- a to nevím jestli ji nenosila jako doplněk.

Viditelnost kosti nebo sirka zapesti nevypovidaji o anorexii nic,

Proto si okolí ničeho nevšimne. Naopak, většina lidí (žen) závidí štíhlou postavu.