Přidat názor k článku Samovolný potrat - a co přišlo potom...

Já jsem o svoje jednovaječná dovjčata přišla ve 4. měsíci. Měla feto-fetální syndrom. Stalo se to na konci června a o stavech, které mě stále provází, nemá ani smysl psát. Kdo to zažil, ten ví, a kdo nezažil, nemůže tušit, jaké to je z žádného vyprávění. Nejhorší je dozvědět se pohlaví svých dětí z pitevní zprávy. Velkým "pozitivem" na téhle věci ale bylo, že se to stalo ve Francii. Jednak to zůstalo daleko a další důležitou věcí je lékařská péče ve Francii. Z toho, co jsem četla a slyšela o zážitcích z českých nemocnic, je mi jasné, že jsem vlastně měla štěstí v neštěstí. Věnovalo se mi tam spoustu lidí, všichni byli strašně hodní a měli velmi citlivý přístup ke mně, i když jsem jim pokazila neděli. V tomto ohledu to vlastně nebylo žádné trauma, to jsem začala prožívat až později, když mi všechno docházelo. V nemocnici jsem měla automaticky vlastní pokoj s příslušenstvím, výbornou stravu (vzhledem k hromadění plodové vody před potratem, jsem se pořádně mohla najíst až v nemocnici). Všichni mi všechno, každý krok vysvětlili. Dokonce i proč si dávají roušky na obličej. Zní to možná divně, ale tam mi bylo nejlíp. Poddala jsem se všemu a nechala o sebe pečovat. Ale teď mám pocit, jakoby bylo všechno horší a horší. Cítím, že potřebuji svého muže, který ale bohužel nastoupil do nového náročného zaměstnání a skoro ho nevidím. Od potratu na něj vlastně čekám a zuřím. Asi nemůže pochopit moje pocity, i když se snažím mu je sdělit. Každopádně začínám chápat, že díky takovým událostem a souhře okolností se můžou rozpadat bezproblémové vztahy. Tak doufám, že manžel si na mě najde čas dřív, než ho úplně vypustím z hlavy a smířím se s tím, že si to musím všechno prožít sama. :-(