Samovolný potrat - a co přišlo potom...

Mě na to naštěstí upozornila kamarádka Jindra, která kdysi přišla o dvojčata. (Za čas se jí narodili kluci - zase dvojčata). Řekla mi: "To nejhorší přebolelo za chvíli. Ale jak jsem to poprvé dostala, VŠECHNO se mi zase vrátilo. Všechny ty emoce, bolesti, smutek... Prostě jsem si to prožila znovu, podruhý." Tak jsem si řekla: "No fajn, vím, co mě čeká a jsem na to připravená. Aspoň se toho neleknu a budu vědět, o co jde."

Ovšem na to, co přišlo, jsem vůbec připravená nebyla. V mém případě byla následná deprese mnohem horší než první bolest ze ztráty milovaného dítěte. Emoce se mnou prostě "praštily o zem a vytřely se mnou podlahu". Vůbec jsem nebyla schopná je ovládat a byla jsem v tom stavu tři týdny.

Teď už je to několik let zpátky, dávno přebolené, a zpětně se taky na celý zážitek dívám trochu s odstupem. Ale třeba to samé v bleděmodrém zažívá některá z vás právě teď, a proto se k tomu vracím.

Celá ta depka spočívala v tom, že jsem si připadala nemožná a zbytečná. Napadaly mě myšlenky typu: Celý můj život je vlastně k ničemu, jsem každému akorát na překážku. Nebo: A když už jsem se snažila udělat něco dobrého, tak se to stejně nesetkalo s úspěchem. Snažím se, ale výsledek žádný. (Zajímavé je, že se mi zrovna vybavily právě ty případy, které neměly úspěch, ale ty lidi, kterým jsem něco dobrého přinesla a zůstalo to na jejich životech vidět, na ty jsem si nějak ne a ne vzpomenout.) A vůbec nejhorší myšlenka byla: I kdybych měla dítě, tak by můj život byl prázdný a k ničemu, to by přece na tom nic nezměnilo. Ještě i tomu dítěti bych kazila život.

Rozumějte, nejsem zas tak psychicky labilní, abych takovým myšlenkám věnovala vůbec pozornost. Ale v té době jsem se prostě pod tím skládala a opravdu nebylo pro mě možné se s tím poprat a přijmout v srdci, že to NENÍ PRAVDA. Logicky jsem to věděla, ale necítila jsem se o nic líp. I manžel se mě snažil povzbudit, podpořit, vysvětlit mi, že to není pravda, že znamenám pro něj hodně. Tak jsem si pomyslela, že je hodnej, že se tak snaží, ale v mém nitru to nic moc nezměnilo. (U každého se to projeví jinak, kamarádka Dáda zase začala mít po potratu premenstruační syndrom, i když ho předtím nikdy neměla. Takže byla vždycky před menses lítostivější a výbušnější.)

A tak jsem se snažila aspoň vybrečet. Jenže to bylo taky zlé. Když člověk brečí půl hodiny, hodinu, dvě, a pořád se necítí ani o chlup líp, tak něco není v pořádku. Tak jsem si řekla, že to nemá cenu, abych bulela, vyčerpávala se, a stejně necítila žádné uvolnění. Takže jsem radši nebrečela. Jen jsem si tu tmu nosila v sobě.

Na to se začala nabalovat ještě jedna věc - moje staré a dávno zapomenuté zlozvyky začaly znovu vystrkovat růžky. A já jim podléhala. A tak jsem se nenáviděla, protože jsem prohrávala s mýma zlozvykama, a čím víc jsem se těm zlozvykům poddávala, tím víc jsem se nenáviděla - a tak pořád dokolečka. No, začarovaný kruh jedna báseň.

A samozřejmě ten potrat měl vliv i na náš sexuální život. Na jednu stranu jsem měla chuť na sex, abych se trochu odventilovala - potřebovala jsem to jako sůl. Na druhou stranu, jen jsem pomyslela na ta místa, odkud mi vzali mé milované dítě, cítila jsem bolest, hnus, nepřijetí svého těla, a s takovou se moc do sexu asi nikdo nehrne. A svým způsobem jsem cítila i odpor sama k sobě jako k ženě, i k mému manželu jako k muži, protože jsem chtě nechtě vnímala u nás obou nějaké selhání. Samozřejmě, vědomě jsem chápala, že nemáme vinu na tom, co se stalo. Ale podvědomě jsem to tak cítila, a bylo fakt těžké to změnit. Obzvlášť když se mělo schylovat k sexu.

Uf. To zní černě, že jo? Ale že jsem si to zažila, tak můžu říct i pár povzbuzení nebo rad, které by mi tehdy možná pomohly. Nebo k čemu jsem po této zkušenosti došla.

1. Nebojte se. U každého se může tohle období projevit jinak. Nikde není psáno, že to musíte prožít tak jako já. Ale buďte připravená, že to bude bolet. A až to přijde, vždycky si můžete říct, stejně jako v pubertě: JSOU TO JENOM HORMONY. LEŽ Z PODVĚSKU MOZKOVÉHO. Možná mám problém tomu uvěřit nebo to tak cítit, ale zatím to vezmu aspoň jako logický fakt, než to přejde.
2. Vyplačte se. A jestli to nepůjde, nebo to bude příliš silné, tak to odložte. Některý kalich je příliš hořký, než aby šel vypít najednou. Ztracené miminko budete nejspíš oplakávat na několikrát. A je to tak dobře. Ta bolest všechna najednou by byla nesnesitelná. A jestli vám teď pláč nic nepřináší, radši se zaměřte na něco jiného. Třeba si dejte kafe s kámoškou. Nebo se pomazlete se psem. Ale nebrečte, pokud vám pláč jenom přitěžuje. Ten pravý čas přijde, a pak se slzama odplaví i bolest, kousek po kousku, až nezůstane vůbec. Každá rána se jednou zahojí, akorát po některých zůstane jizva. Už vždycky budu vědět, že jsem potratila. Ale dneska už to nebolí, zůstala jen smutná vzpomínka - jako ta jizva.
3. Nemám vyhraněný názor na antidepresiva. Určitě nejsou samy o sobě všelékem. Ale zpětně si myslím, že by mi možná mohly pomoct. Každopádně to bylo jediné období v mém životě, kdy jsem o něčem takovém uvažovala. Jen jsem dopředu nevěděla, že to bude trvat tak dlouho a že to bude tak drsné. Ale to si musí zvážit každý sám. Já to nakonec taky přežila bez nich...
4. Jestli jste se vrátila k některým zlozvykům, MĚJTE SE I TAK RÁDA. Zlozvyky jsou vlastně naše úniky před realitou, a potrat je hodně bolavá záležitost. Možná není správné vrátit se ke svým zlozvykům, ale je to pochopitelné. A jestli jste už dřív nad sebou zvítězila, tak se to určitě podaří zase. Uvidíte!
5. Co se týká sexu, tak to zkuste trochu "nechat koňovi". Čas je nejlepší lékař. Teď se třeba můžete cítit především jako "selhávající schránka na děti", než jako přitažlivá žena. Ale to časem odezní, a budete se zase vnímat jako krásná a milovaná žena. Pokud to trochu půjde, tak se třeba přesto občas milujte, ale musíte vědět sama, kdy jste na to už připravená. Zkuste ale mnohem víc v tomto období zaměřit svůj vztah na držení za ruku, objímání, pusinky... Však taky není špatné znovu si zažít "chození". A oba teď potřebujete cítit lásku a přijetí, a to je v bolavých obdobích mnohem důležitější než sex.
6. Teď záleží na vašem zdraví, fyzickém i duševním. Dobře si pamatuju, jak mi moje kolegyně a kamarádka Helena po návratu do práce vzala kolem ramen a zašeptala do ucha "Hodně zdravíčka přeju." Možná neřekla nic světového, ale řekla to tak mile a přátelsky, že mi úplně vyloudila úsměv na tváři a sluníčko v duši. A její přání se splnilo - u doktora se na kontrole až divili, jak rychle jsem se zahojila a nastal mi zase cyklus.
7. UŽÍVEJTE SI! To zase souvisí s tím duševním zdravím :-) Když jsme měli to nejhorší období za sebou (hned to nejde, člověk je příliš smutný), začali jsme s manželem mnohem víc jezdit po výletech, do přírody, na hrady, užívali jsme si, co to dá. Dokonce jsme navázali mnohá nová přátelství; manžel začal dělat přednášky, které měly velký ohlas; já zase začala pracovat u dětí (školního věku)... Zkrátka, zaměřili jsme se i na jiné oblasti svého života. A na těch pár měsíců vzpomínám moc ráda. Nikdy předtím ani potom jsme nežili tak plnohodnotný život (vyjma rodinného - později se nám narodily děti), bylo to moc fajn. Kamarádka po stejném zážitku se zase s manželem vydala na chovnou stanici pro nového pejska, a taky si tím naplnili myšlenky i život, než přišlo to vytoužené děťátko. Můj manžel to vyjádřil krásně, když mi navrhl: "Jestli budeme mít brzo děti, tak už nikdy nebudeme mít tolik času jako teď. Pojďme toho využít a užívat si života." A jsem moc ráda, že jsme to udělali. Jsem šťastná, že teď máme děti, ale jsem i moc ráda, že je na co vzpomínat ještě předtím, než jsme je měli :-)
8. Kdo má rád trochu cynismu - aspoň vím, co mě čeká v přechodu. To je taky hormonální, taky s člověkem mlátí emoce, taky se má tendenci podhodnocovat, taky je to dočasné... Nevím, v přechodu jsem ještě nebyla (a dlouho ještě nebudu). Ale myslím si, že je to něco velice podobného. Tak aspoň vím, co mě jednou čeká, a jsem na to připavená :-D