Na první mimí jsem se strašně těšila, ale pak se v někde mezi 8 a 12 tt něco stalo a já potratila. Byl to příšerný zážitek, nejhorší bylo, že se s váma v nemocnici vlastně nikdo nebaví, berou to jen jako zdravotní komplikaci, šrámy na duši nikdo neřeší. Já už toho tvorečka ve mě brala jako život, dítě, bytost a najednou byla pryč - bylo to fakt strašný. Dodneska se mi to občas ve snech vrací, ta prázdná a pustá nemocniční chodba uprostřed noci, kdy už jsem věděla, že je konec, úvahy, jestli je to okno dost vysoko, protože kdyby jo, tak by stačil malinký krok a já bych mohla být se svým dítětem, bylo to absolutně šílený. Když jsem šla na "vyčištění" jak tomu říkali, tak jsem si připadala, jak když jdu na popravu - odsouzenec, co si sám nese deku na přikrytí
proč mě proboha nemohli uspat na pokoji tak, abych nic nevěděla a neviděla ? Copak si fakt můžou myslet, že věta "už nebrečte" nějak pomůže ? Naštestí mám prima dr. gyn. - když viděla, v jakém jsem stavu, tak mi okamžitě napsala prášky - sice jsem po nich neprožívala ten smutek tak hrozně intenzivně (měla jsem pocit, že je mi všechno jedno, jakobych neměla pro změnu vůbec žádné emoce), ale aspoň jsem se nechtěla sebevraždit a byla jsem si ochotná připustit i myšlenku, že třeba je i nějaká budoucnost. Po asi půl roce jsem otěhotněla znovu - s hrůzou jsem se pozorovala, byla jsem doma vlastně od začátku, pak kolem 16tt špinění, honem do nemocnice (tentokrát do jiné - v té naší by se mi vše jen znovu vrátilo), tam dg velký hematom, měsíc a půl klid na lůžku, léky na vstřebávání hematomu, každý den šílený děs kdy "to" přijde znovu, nakonec to jedna všímavější setřička nevydržela a pozvala pro mě psycholožku, povídaly jsme si v úplně oddělené místnosti, nikdo na pokoji o tom nevěděl, dost mi to pomohlo. Pak se nám narodil den před termínem krásný zdravý kluk - věřím, že i díky tomu, že jsem na tom byla psychicky trochu líp. Ale z duše ten šrám a bolest nezmizí nikdy - teď při třetím těhu se mi to zase všechno vrací a vlastně až do 28tt jsem to dítě vnitřně odmítala přijmout a milovat ze strachu, že se upnu na tvorečka, který mě stejně zraní a opustí. Vím, že to není správný, asi mu tím i ubližuju, ale nedokážu to překonat. Teď mám cca 3 týdny do porodu a nějak mám pořád problém, najít si k tomu mimisovi vztah, mám strach, že se něco nepovede, že něco dopadne špatně, že budu mít zase prázdnou náruč. Už nevím, co dělat, jsem z toho dost zoufalá, připadám si totálně nemožná, neschopná, pořád jenom brečím místo abych se těšila, vůbec si neumím třeba představit, že bych ho/ji měla pak kojit, mám strach, že to nezvládnu. Jestli jste někdo někdy prožíval něco podobného, napište mi prosím, jak jste to zvládly, třeba mi nějaká rada pomůže. díky