Zapomenout se nedá nikdy

Já osobně jsem potrat nikdy nazažila, i když mnoho nechybělo. Teď čekám druhé miminko a když jsem byla v sedmém týdnu, tak jsem začala slabě krvácet kvůli hematomu v děloze, ale protože jsem jela HNED na pohotovost, i když byla noc, těhotenství se mi podařilo zachránit a teď jsem už ve 32. týdnu. Chtěla bych ale napsat příběh své babičky. Babička má 74 roků, ale přesto v ní bolest ze ztracených dětí zůstává už 50 let. Stále častěj se ve vzpomínkách vrací do roku 1958, možná kvůli vnučkám, které jí letos nadělí tři pravnoučata. Před týdnem babička příhodu zase vzpomněla... Psal se tedy rok 1958, babička s dědou stavěli na vesnici dům a doma měli už tříletou holčičku. Děda byl v té době pracovně pryč, zrovna když jim přivezli 40 metráků uhlí. Uhlí leželo zčásti ve vozovce a nebyl nikdo, kdo by ho odklidil. A tak babička, která 6 a půl měsíce čekala dvojčata, musela vzít lopatu a uhlí dosmýkat do sklepa, aby se uvolnila cesta. Navečer začala silně krvácet a ještě se jí podařilo doslova doplazit se do kuchyně, kde zoufale prosila tříletou dcerku, ať zavolá pomoc. Jenže to bylo malé dítě, které jen bezmocně nad mámou plakalo. Sousedům se tehdy telila kráva a soused, který si přišel říct o pomoc dědovi, našel v kuchyni babičku v zoufalém stavu. Tehdy na vesnicích nebyly prakticky žádné telefony a záchranky nejezdily jako dneska. Jediná možnost byla zavolat porodní bábu ze vzdálenější obce, která což je neuvěřitelné, dokázala přivést na svět bez jakékoliv moderní medicínské techniky a ultrazvuku dvě holčičky. Lékař dorazil až ráno. Devčátka ještě žila, ale postupně díky nezralým plicím promodrávala a lékař jim v té době, kdy inkubátory byly nedostupné, nedokázal pomoct. Jedna žila šest hodin, druhá 4,5 hodiny. Holčičky dostaly jména a byly pochovány na místním hřbitově v rakvi se svatebním závojem a kytkou kopretin. Tak podrobně si babička vybavuje, co se tehdy stalo, stále počítá, kolik by jim dneska bylo let, jakou mohly mít rodinu. Já vím, že je to velmi depresivní a snažím se na tom najít nějaké světlé místo. Jediné, které vidím je, že můžeme děkovat za dobu, ve které žijeme a za pokroky v medicíně. Dnes by ta miminka měla obrovskou šanci přežít. Babička pak naštěstí do roka znova otěhotněla a přivedla na svět chlapečka. Dvě zdravé děti jí celý život pomáhaly překonávat smutek, kterého se však nikdy úplně nezbavila.