Jak to bylo u mě

Já jsem měla zamlklý potrat, zjistilo se to v 9. tt, tedy docela brzo, ale já to zas věděla od 2. týdne, takže už jsem si na ten ttěhu pocit zvykla a těšila se. Cítila jsem zklamání ze sebe a zmatek, ale nakonec to dopadlo dobře, deprese jsem neměla, spíš 3 měsíce smutek (pak jsem tedy zas otěhotněla a už jsme v 19. tt), ale tady je popsáno, co mi pomohlo nejvíc:
- viděla jsem, že to partnera taky mrzí a můžeme smutnit spolu, byl na mě moc hodný
- po příchodu domů nás to tak sblížilo, věděli jsme, že to může partnery vzdálit až rozdělit, tak jsme se rozhodli bojovat a byli jsme si najednou asi nejblíž
- no a mě to dostalo, nečekala jsem to od svého "drsňáka" a rozněžnilo mě to a pomazlili jsme se. A pak zas a to nás sbližovalo. No a pak už jsem to do konce šestinedělí bez milování nemohla vydržet, strašně mě přitahoval, jak byl na mě něžný
- podpora rodiny, všem z rodiny jsem to řekla, máme v rodině totiž spoustu pokrytectví hlavně stran zdraví a pak dochází k faux pas a krom babičky, která řekla něco na způsob (oovšem ne mě do očí), že si za to můžu že chlastám a hulím (no, nechlastala jsem a skoro nehulila v těhu), tak mě podpořili a ejhle, tu se vyvalilo že tenhle potratil, tenhle, až jsem zjistila, že jednou skoro každej a necítila jsem se divná (po potratu mi totiž přišlo, že jsem snad jediná na světě, navíc přítel je z děsivě plodné rodiny :-D

Takže všem po potratu přeju hodně podpory, lásky a sblížení!