Můj příběh začíná pár dnů před mými devatenáctými narozeninami.
Byla jsem v té době již dva roky zamilovaná a byla to veliká první láska. Dokonce jsem kvůli ní odešla z domova, protože moje rodina nesouhlasila s mojí volbou partnera.
Bydlela jsem u jeho rodičů, kteří náš vztah ale také zrovna nevítali. Když jsem otěhotněla, rozhodli jsme se přes všechny překážky, že si děťátko ponecháme. Bylo to vyvzdorované miminko a snad o to více jsem ho milovala od samého počátku. Bohužel jsem o něj v 8.tt. 9.10.1994 přišla. Ležela jsem v nemocnici a měla ten svíravý pocit prázdnoty a o to více jsem nenáviděla všechny, kteří nám nepřáli. Měla jsem pocit, že tím moji ztrátu přivolali. Odvolali jsme plánovanou svatbu a nakonec jsme se po dalším roce partnerství a lásky „proti všem“ rozešli. Dnes nelituji, protože s odstupem času vím, že můj partner nebyl ani zdaleka ten pravý a moje okolí mělo v mnoha věcech pravdu, ale za to ten malý tvoreček ve mně nemohl. Milovala bych ho dnes stejně, jako tenkrát, bylo by mu už 15 let.
Pak následovalo moje studium na vysoké škole, pár malých i větších lásek, až přišla ve čtvrtém ročníku láska veliká, můj současný muž. Znala jsem ho už pár let před tím, učil mne v prvním ročníku a neměla jsem ho moc v lásce. Ale co se škádlívá, to se rádo mívá. Z naší lásky jsme nakonec po necelé roční známosti počali miminko a pochopitelně jsme se na něj i přes to, že nebylo plánované, moc těšili. Naplánovali jsme svatbu a pak přišla zase ta smutná chvíle, které jsem se tolik bála. 28.9. 2000 jsme o našeho broučka v 8.tt. přišli. Svatba byla za 14 dnů poté a pro mne nebyla moc veselá i když se všichni okolo snažili, aby se vydařila.
Po tomhle smutném začátku našeho manželství následovalo sedm let života s mužem, kterého miluji a který je snad tím pravým. Dostudovala jsem, on dokončil doktorát, koupili jsme si byt a opět začali uvažovat o miminku. Já jsem se mezitím začala léčit na hypofunkci štítné žlázy a myslela si, že můj problém je vyřešen. Pak jsme v létě 2006, po ročním snažení, konečně počali vytouženou dcerku. Celé těhotenství jsem se o ni strašně bála. Když se přiblížil termín porodu, bylo nedělní poledne a já začala cítit, že něco není v pořádku. Hlenová zátka mi odešla den před tím, ale pohyby nebyly tak výrazné a zkrátka intuice mi říkala, abych nečekala. Vydali jsme se tedy s manželem tramvají (auto jsme neměli) do nemocnice na kontrolu, jen tak pro jistotu, abychom nic nezanedbali. Po deseti minutách na monitoru mne okamžitě přesunuli na sál a za dalších pár minut byla moje dceruška na světě – císařským řezem, bylo oprávněné podezření na hypoxii. Málem se zkrátka udusila, já dodnes děkuji Bohu, že mi vnukl tu myšlenku, abych jela do porodnice, ačkoli mne k tomu vlastně žádné jasné příznaky nevedly.
Po Julinčiných druhých narozeninách jsme se s mužem dohodli, že se pokusíme o druhé miminko. Nečekali jsme, že se nám to téměř ihned podaří. Ze dvou čárek na testu jsme měli velikou radost. Ani jeden z nás neměl pocit, že by to nemuselo dopadnout dobře. Přece důvodem neúspěchů byla ta nyní již léčená štítná žláza. Radovali jsme se a v euforii se svěřili i rodině a přátelům. Bohužel 7.8.2009 v 7.tt. nás náš andílek opustil.
Nyní se chystáme na léčení ve specializovaném centru reprodukční medicíny v Motole a doufáme, že u nás na příčinu potratů přijdou i když vím, že u 50% párů lékaři důvody nezjistí. Držte nám prosím palce!
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.