Lidský život je lidský život. Tečka.

Jednou za měsíc seženu hlídání a jedu s manželem na seminář z bioetiky. Vyslechneme přednášku, probereme tematiku ze všech stran a my dva pak v závěru diskuze spiklenecky utečeme někam na kafe. A máme i rande!

Každé z témat je zajímavé, jen teď v lednu to bylo zajímavé dvojnásobně. Já tak trošku z legrace jsem před Pavlem prohodila: "Kdybych o tomhle napsala článek na Rodinu, tak mě určitě někdo ukamenuje....." Pavlova odpověď mě povzbudila: "Ukamenuje? Kdo by z Čech dohodil tak daleko?!" Takže tady to je:

Lednový článek se jmenoval "Nová etika pro medicínu a společnost" a byl více než třicet let starý. Mluvil o tom, že americká společnost začíná opouštět tradiční etiku, která je založena na židovsko-křesťanské tradici a hlásá nedotknutelnost lidského života všech jeho formách, a nastupuje etika nová, která říká, že ne každý lidský život má stejnou hodnotu, a že co je podstatné, je kvalita života. Takže najednou "kvalitnější" život má přednost před životem "méně kvalitním".

Autor mluví hlavně o legálních potratech, protože to bylo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let žhavé téma. Článek vyšel v roce 1970, legendární Roe v. Wade přišel až o tři roky později. Takže autor mluví především v budoucím čase a nám teď jen jezdí mráz po zádech z toho, jak jeho "předpověď" vyšla. Mluví totiž o jazykové gymnastice, která bude třeba k tomu, aby si lidé oddělili "zabití" a "potrat". Teď po třiceti letech vidíme, že se to povedlo - termíny "umělé přerušení", "potenciální život", "právo ženy na svobodné rozhodnutí" jsou toho důkazem. Došlo to dokonce tak daleko, že když dnes někdo veřejné vystoupí proti legalizaci potratů, vypadá jako obrovský zpátečník a brzda nevyhnutelného pokroku. Je ale legalizace zabíjení opravdu pokrokem a nebo tím krokem zpět?

Říkala jsem si, jaký to musel být pocit pro lidí narozené a vychované v první polovině dvacátého století, když se dožili dne, kdy se potraty staly legálními. Muselo to být pro ne zajímavé dilema, každopádně se asi něco napřemýšleli. Já sama jsem ročník 71, takže v době, kdy jsem "dostávala rozum", byly už interupce "normální". Nevzpomínám si, že by se někdo na střední škole pozastavil nad tím, jestli interupce je zabití nebo ne. Konverzace se spíš stočila na to, o co jsou nové tzv. mini-interupce lepší než ty předchozí, a kdo všechno "na tom" byl.

Před sto lety vypadal podezřele každý, kdo by vyslovil myšlenku legalizace potratů. Dneska vypadá hodně podezřelé každý, kdo se začne ptát, jestli to bylo opravdu správné rozhodnutí. Není to zase tak dlouhá doba a lidé, kteří si mysleli, že není správné, když jeden člověk vlastní jiného člověka, byli považováni za blázny. Dneska víme, že otroctví nesnižuje jen důstojnost samotného otroka, ale snižuje i důstojnost lidstva vůbec. Stane se tohle "procitnutí" jednou i s otázkou nenarozených dětí? Otroci měli velikou výhodu. Byli viditelní. Každý si na ně mohl sáhnout a přesvědčit se, že to jsou opravdu lidské bytosti. A taky se uměli ozvat. Nenarozené děti by asi potřebovaly, aby je někdo zviditelnil a aby někdo křičel za ně.

Nestačí nám k zviditelnění ultrazuk? Když se nějakou dobu snažíte o miminko a jedno krásné ráno se objeví na těhotenském testu vytoužené dva proužky, tak se můžete zbláznit radostí. A za několik týdnů jdete na ultrazuk a vidíte tam bouchající srdíčko. Není to tak trochu schizofrenické, že o stejně starém dítěti, bude lékař mluvit jako o miminku, když bude mluvit s maminkou v těhotenské poradně, a bude ji blahopřát, a na druhé straně o plodu, když se chystá těhotenství na přání matky ukončit? Nejedná se náhodou o stejného človíčka? Myslím, že tohle je úplně jasné každé ženě, která prodělala samovolný potrat na samém počátku těhotenství. Nebrečí pro to, že z jejího těla odešel "shluk buněk"; brečí, protože přišla o dítě.

Autor článku tvrdil, že "nová etika" se nezastaví jen u potratů. A jeho předpoklad se splnil. Poměrně veliké procento lidí je dnes přesvědčeno, že pro tělesně nebo mentálně postižené dítě je lepší zemřít ještě před narozením. Jak daleko je doba, kdy si totéž budeme myslet i o trochu starších dětech a o velmi starých lidech? A nebo ta doba už nastala? Určitě náznaky se v médiích už objevují. Netvrdím, že děti narozené s postižením mají jednoduchý život. A nebudu ani předstírat, že vím, jak náročné to pro ně a pro jejich rodiče je. Ale neplatí totéž o dětech, jejichž postižení způsobil úraz a nebo vážná nemoc až po jejich narození? A nebo se začneme zbavovat také nich, aby ten svět byl zkrátka veselejší a bez utrpení?

Třeba teď se mnou může někdo polemizovat, že to spolu nesouvisí. Já si ale myslím, že to souvislost má. Buď totiž věřím v nedotknutelnost lidského života ve všech jeho podobách a udělám všechno pro jeho záchranu a ochranu nebo ne. A jestliže nevěřím a začnu vybírat, je najednou hrozně těžké udělat hranici. Hranice se totiž může posouvat a měnit a navíc - bude vždycky umělá!

Uvedu jen jeden příklad. Třeba hranice legálních potratů. Ta se bude stát od státu lišit a přitom to neznamená, že na území České Republiky by začínal být člověk člověkem v jiném týdnu těhotenství než v zemi s jinými zákony. V USA je oficiálně člověk člověkem až když se poprvé nadechne, proto jsou až do devátého měsíce povoleny potraty nazvané "částečný porod - potrat". Když si čtete, jak to probíhá, tak nemůžete věřit tomu, že je to záležitost přelomu dvacátého a jednadacateho století. Miminko se v děloze otočí, porodí se koncem pánevním až na hlavičku, hlavička se v porodních cestách mechnicky poškodí, vyjme se mozek, a pak teprve po kolapsu hlavičky se porod dokončí. Miminko se nenadechlo a tedy nikdy neexistovalo. Právě proto, že je to takový horor a jedna se o samy závěr těhotenství, americký kongres dvakrát sehnal potřebný počet hlasů potřebných pro přijetí zákona, který by tyto potraty zakazoval. Pan prezident Clinton jejich návrh dvakrát vetoval. Bydlela jsem tenkrát jen pár kilometrů od Bílého domu a docela jsem to sledovala. Vzpomínám si, že tenkrát jsem to obrečela.

Lidský život je lidský život. Tečka. Jakmile za to začneme přidává různá ALE, bude hrozně těžké se zastavit.

Je opravdu relativní kvalita života důležitější než život sám?