Přidat názor k článku Pojď mi trošku pomoct!

No, já tedy musím říct, že když řeknu- už jsi mi dlouho nedal žádnou kytku- dej mi ji, prosím, tak když mi ji pak přinese tak z toho radost nemám. To ať si ji strčí někam. Radost z dárku je přece v tom, že dotyčný zaslechl nebo prostě nějak poznal, co bych si přála a tím mě obdaroval. Vím, že chlapům tohle moc nejde, ale jednak by se to mohli trošku učita jednak my bychom měly ocenit, když se nám snaží udělat radost po svém. Samozřejmě říct: ráda dostávám květiny je asi dobrý, ale říkat si o každou kytku a to přímo- to se mi nelíbí.

A co se týče dětí, já těma oznamovacíma větama prostě začínám, účelem není manipulace. Řeknu třeba: už tady nemáme žádné příbory, co s tím uděláme (asi to není nejlepší příklad, ale budiž)a čekám co dítě řekne. Často řekne, že ty špinavé umyjeme, někdy řekne něco v tom smyslu, že nic, tak řeknu např. že čisté potřebujeme, abychom se mohli navečeřet a navrhnu, že je spolu umyjeme, případně je umyju sama, ale večeře bude později a navíc se mi lépe myje ve dvou (tedy jeden myje, jeden utírá :o)). Pokud přesto umývat nechce, nehrotím to a umyju to sama. Rozhodně nezačínám s úmyslem, že to musí udělat dítě. A musím říct, že ten strohý popis situace + co s tím uděláme? mám moc ráda, protože děti občas vymyslí velmi zajímavá řešení- a někdy i účinná.