Přidat názor k článku Pojď mi trošku pomoct!

"hračky se tu válí po zemi, že o ně zakopáváme" po té (pokud se nic neděje, může to být jen krátká doba) "očekávám, že si je uklidíš, abychom tady mohli chodit, uděláš to teď nebo po večeři?" atd.

Hmmmm, desetileté dítě řekne - hmmm, patnáctileté Ti řekne - mně to nevadí. Na - očekávám, že .......
Ti odpoví, že po večeři, aby to oddálilo .....
S patnáctiletým to ani nehne, neboť hračky nebudou v kuchyni, ale v jeho pokoji a co je komu vlastně do jeho bordýlku.
Takže ač přistupuji ke svým dětem jako k partnerům, tak si ráda ušetřím pár slov a myšletek na to, že svou žádost musím zopakovat - při vícedětné domácnosti to je opravdu hodně slov.
Své děti vychovávám od malička v tom, že po sobě si musí uklidit, jenže ....... Kdo uklízí rád? Já ne, ony také ne. Takže těch úvodních pár slov zestručním na žádost - ukliď si prosím své hračky. U menších dětí to funguje, leč u pubošů neplatí vůbec nic, ani slůvko prosím, ani spojení - nedá si u Tebe v pokojíku chodit, co s tím uděláme? V lepším případě pokrčí rameny, v horším zkonstatuje - mně se zde chodí dost dobře.
A žádost - nemáme čisté příbory, co s tím uděláme - předpubertální syn měl jednoduché řešení - každý si umyje ten svůj příbor, případně - ať si každý vezme jeden z myčky a nebo - to je jedno, vezmem si lžíce.
Ne - děkuji, nechám si svůj vlastní způsob komunikace ať se tomu v odborných kruzích říká manipulace nebo nějak jinak.