Přidat názor k článku Jak zápasím s poporodní depresí

Jak tu čtu články-vidím,že jsem si prošla něčím podobným: sice bez léků, ale když jsem hovořila s kamarádkou, která má krásnou 7letou dcerku, manžela, krásný byt a dobrou práci a které jsem vždy záviděla, že si přeji něco podobného... a která mi sdělila, že z narození dcerky má trauma dodnes - při křiku dítěte se jí chce zvracet. Já mám žaludek na vodě prakticky neustále.

... mám 3,5měsíční dcerku, jsem na ni sama - přítel se hádkami podepsal na mém těhotenství a doba po porodu, kdy si vzal dovolenou a věnoval se "svým věcem", se na mě též dost podepsala...

Fakt je, že jsem ztratila schopnost spát - šestinedělí se mi dnes zdá jako nejlepší doba - to aspoň prospívala a vše se zdálo OK, čert vem kojení po hodině... Malou jsem musela neustále "hlídat", nechtěla jsem ji nikomu "svěřit"- když byla v kočárku a měla hlad, rodiče jí vrazili dudel a já ji dostala nazpět "řvoucí", při kojení se mi pak dusila - v 2.měsíci začaly její bolesti bříška a já "přežívala" zprvu ze dne na den, pak už to bylo z hodiny na hodinu.

Každý den pro mě představoval nekončící a nepředstavitelný stres a zaměřila jsem se už jen pouze na utišení jejího pláče... Od doby, kdy se jí nacpal dudel jsem přestala rozumět jejím potřebám: pít jsem jí dávala, když chtěla spát a naopak a to trvá dodnes.

Nyní moc neprospívá, po očkování 2 týdny nejedla, přestala jsem na radu jedné zdr.sestry nabízet prs a malou krmím z láhve hlavně v polospánku, kdy má šanci něco do sebe dostat. Je hyperaktivní a velice dráždivá a já se jen modlím, at to vše "nějak" přežijeme. Máme problémy s přeležením hlavičky, nenacvičeným prvním vzpřimováním - všichni říkají, jakou mám krásnou, zdravou holčičku, ale vím, čím jsem se na ní podepsala... což je asi nejhorší, ale věřím, že se z toho dostaneme.

Podle popsaných příznaků jsem na sobě shledala, že jsem trpěla mánií, klasickou laktační psychózou včetně halucinací - prakticky vším dohromady. Když jsem o něčem mluvila, většinou se "všichni" smáli + jsem slyšela "všechny maminy nespí"... Se svým stavem jsem se více méně smířila - po citové stránce - necítím vůbec nic, ale věřím, že se to zlepší, jestli se to s malou zlepší, trochu vyroste atd. - obě jsme "bojovnice", ale do zářící a šťastné maminky mám hodně daleko... a taková jsem byla na začátku - celé kritické šestinedělí a pak se vše zlomilo.