Jak zápasím s poporodní depresí

Začalo to zcela nevinně. Po návratu z porodnice, na který jsem se mimochodem strašně těšila, onemocněl chřipkou můj syn a byl ihned „odejit“ k babičce a dědovi, aby nenakazil svou týdenní sestřičku. Co však čert nechtěl, než manžel přijel zpět domů, klepala jsem se zimnicí na gauči v obýváku se svou dcerkou na klíně ve skoro čtyřicetistupňové horečce zase já.

Strašně se mi stýskalo po synovi, neboť za týden strávený v porodnici jsem ho moc neviděla.Řešila jsem to telefonáty, ale po zprávách, že má stále vysoké teploty, které se neustále vracejí, mi nebylo o moc líp.

Abych to moc neprodlužovala, během šestinedělí jsem si prodělala 2x zánět prsu, asi ještě dvakrát vysoké teploty a do toho ještě průjem, při tom všem jsem ještě kojila, co to šlo. Aby toho nebylo málo, syn dostal průjem taky a do toho nám ještě v dětském pokoji vytekl radiátor na parkety, které posléze krásně nabobtnaly.

A to už toho bylo opravdu víc než dost, do toho začala dcerka plakat a já se strašně třást, nejíst a v noci nic moc nespat. Rozhodla jsem se k zoufalému kroku a zašla k ženské lékařce. Vzhledem k mému průjmu jsem byla ihned odeslána na infekční oddělení i se svou dcerkou, abych nepřerušila kojení, kterého jsem v té době už měla plné zuby.

Naštěstí pan doktor na příjmu , vida mě v takovém žalostném stavu, poslal mou mamku i s dcerkou domů a mě si tam ponechal. Byla jsem na samostatném pokoji, ta úleva první den, že nic nemusím, byla neskutečná. Po domluvě s psychiatrem mi byly předepsány antidepresiva, přesněji řečeno Citalec. První noc jsem stejně neprospala, ale druhý den se zdálo, že to půjde k lepšímu. Já v domnění, že antidepresiva zaberou ihned, jsem žila s představou, že si tam pobudu dva dny a půjdu domů. To jsem ještě netušila, že další noc a den budou pro mě noční můrou. Můj stav se rapidně zhoršil, nemohla jsem popadnout dech a při zavření očí mě stále pronásledovaly nějaké myšlenky, jejichž tok nešel zastavit.

Nebyla sto jsem si číst a vůbec na nic se soustředit, v pokoji nebyla televize, vlastně nic, čím by se člověk rozptýlil. Byla jsem pouze se svými myšlenkami.

Asi po týdnu jsem byla propuštěna domů. Vše vypadalo daleko lépe, ještě jsem byla sice roztřesená a jakoby v jiné světě. Po návratu domů se mě všichni snažili nějak zabavit a rozptýlit. Má obětavá maminka zůstala a starala se v podstatě o celou domácnost včetně mě.

Další zlom nastal, když onemocněl můj manžel (horečky, průjem) a já se složila znovu. Po návštěvě psychiatra, kde jsem dostala přidánu další tabletku, jsem se z toho zase nějakou dobu dostávala, ale neustále při nějakých špatných zprávách jsem upadala do svého stavu znovu (zoufalý pláč, potíže s dýcháním a spaním).

Asi po čtyřech měsících jsem se rozhodla, že už toho mám dost a zašla jsem k homeopatce. Po první dávce homeopatik jsem začala znovu brečet, ale někde v literatuře jsem se dočetla, že to může být normální, asi po dvou měsících užívání jsem vysadila antidepresiva a spoléhala plně na léčbu homeopatiky. Opět se zdálo, že jde vše k lepšímu. Září 2005 proběhlo naprosto úžasně, byla jsem veselá a konečně jsem se cítila sama sebou.

Pak zase nastal zlom (při sdělení, že je mamce špatně (přitom nic vážného)) jsem zase začala brečet a můj stav se zhoršil. Ale ne zase tak jako na začátku. Od té doby se v tom střídavě plácám, chvíli je dobře a chvíli zase ne. Objednala jsem se k psycholožce, neboť se domnívám, že problém je asi uzavřen někde ve mně a pevně věřím, že svou nešťastnou situaci, trvající už od března 2005, nějak zdárně vyřeším. Přeji všem maminkách, které něco takového potkalo, aby se nejrychleji uzdravily a mohly se s láskou a radostí věnovat svým dětem.