Přidat názor k článku Samovolný potrat - a co přišlo potom...

Ahoj holky,

právě jsem se snažila najít nějaké informace o potratech a narazila jsem na vaši diskusi. Já jsem potratila v druhé polovině srpna. Byla jsem v "9+1". Z Beskyd mě odvezla horská služba a za pár hodin už jsem byla na sále. Všechno se semlelo velmi rychle.
Následující týden jsem koktala a pořád brečela, takže jsem o té události nemohla s nikým hovořit. Pomaličku jsem to ze sebe vypouštěla esemeskami a jen v takových mezích, které mi dovolovaly "dýchat". S manželem jsme se na týden rozloučili. Moc mi v tu chvíli chyběl! Ale raději jsem zůstala u tchýně, která se mi postarala o syna (Jonášek, 2roky). Sama bych mu v tu chvíli nebyla schopna ani navařit oběd. A pak..všechny mé slzy se přenášely i na něho. Musela jsem se před ním schovat, ale zároveň nezůstat sama. Nejbližší rodinu a kamarády, kteří už o mém těhotenství věděli (nedokázala jsem zakrýt svou radost) jsem požádala, aby se mě na nic nevyptávali a pokud možno mě ani nekontaktovali. Všichni do jednoho mé přání respektovali a já jsem celé září nemusela jitřit své emoce. Tento týden jsem si uvědomila, že už jsem vlastně v pohodě a moc se těším na další těhotenství. Paní doktorka mě potěšila, že už po druhé menstruaci se můžeme znovu pokusit o děťátko. V nemocnici mi řekli, že si mám dát půl roku pohov. Já už se skoro nemohu dočkat, až toto období pomine, ale menstruace stále nepřichází a nepřichází....Máte někdo podobnou zkušenost? Po porodu jsem plynule přešla ze šestinedělí na cyklus a teď nic. Nechci panikařit, jen chci získat pár informací či zkušenosti jiných dříve, než opět zavolám své lékařce.
Když se vrátím do minulosti k mé srpnové tragédii, musím říct, že jsem klesla psychicky na dno. Nejhorší pro mě asi bylo pochopit fakt, že má Laděnka, jak jsem jí v duchu říkala, vlastně ani nebyla. Na ultrazvuku byla vidět jen černá díra a nikde nic. Žádná stopa po nějakém plodu. Teď jsem přijala za své, že "miminko" zůstalo "pouhým" embryem, nějakým shlukem buněk a nikdy mu nezačlo tlouci srdíčko. To mě uklidnilo tak, že jsem si od té doby na něj téměř nevzpomněla. Samozřejmě nemohu s jistotou říct, že už se ta bolest nevrátí. Zvlášťě, když potkávám svou kamarádku, která měla termín porodu týden po mně a teď jí vesele naskakuje bříško. Ale když píšu tyto řádky, připadá mi to vše jako dávná minulost. Jako by šlo jen o zlý sen.
Laďku, myslím, dokážu pochopit, jak se asi cítí, protože můj manžel má taky časově velmi náročné zaměstnání. Někdy se domů vrací jen 2x týdně se vyspat a hned zase letí pryč. Úplně nejhorší byl první týden po potratu. Moc jsem potřebovala cítit jeho náruč a pohlazení. Laďko, drž se! Zkus třeba ty vzácné okamžiky, kdy jste spolu, učinit výjimečnými. Třeba večeře při svíčkách, u toho se člověk uvolní, zapomene na televizi a víc naslouchá. Třeba ti i manžel poví, jak se po ztrátě dětí cítil, jak to všechno vnímal a prožíval. Já měla docela problém to z manžela dostat. Chlapi hodně věcí dusí v sobě. A pak, vždyť i oni v tom jsou sami, stejně jako my. My od nich požadujeme náruč a pochopení, ale myslím, že i oni potřebují "pofoukat" ten šrám, který nesou v sobě. Byl pro mě šok, když jsem po třiceti letech zjistila, že můj otec "tvrďas" brečí tajně do polštáře! Napadá mě....a vím, že je to těžké... zkusme se více soustředit na to, co potřebují naši chlapi. Třeba je to jedna z cest, která pomůže i našim zlomeným srdcím.
Ale už moc povídám... ahoj!