Přidat názor k článku Samovolný potrat - a co přišlo potom...

No, přesně. Uvědomuju si, že můj muž musí prožívat taky hroznou bolest a bohužel se od něj očekává, že bude normálně fungovat a ještě mě podpoří. Taky to už oplakal. Má to ještě těžší. Ode mne se očekává, že za měsíc jsem v pohodě a od něj se vůbec nějaký smutek neočekává. Snažím se z něj páčit jeho pocity. Když se trochu vyjádří, pomáhá to i mně. Vím, že v tom jsme spolu a že to spolu zvládneme. Je to hrozně důležitý. Ani jeden nevím, kdy na nás přijde nějaký nával smutku nebo i třeba zlosti, která je následkem smutku. Jako na potvoru jsou najednou všichni moji kolegové, známí a příbuzní těhotní a já si říkám, že mě někdo zkouší, kolik vydržím. Už jsem se přestala přemáhat a klidně jim říkám, že mi prostě vedle těch šťastných těhotných není dobře, tak nebudu vyhledávat jejich společnost. Možná to někomu přijde sobecké a neohleduplné, ale jako se všichni všude dělí o svoje štěstí, mám snad i já právo podělit se o svoje neštěstí.
Co se týče menstruace, první jsem dostala asi za 20 dní, v šestinedělí, ale druhá byla si za 50 dní. Myslím, že to je normální, když dlouho nepřichází. Tělo se musí dát do kupy a každýmu to trvá dlouho. Mně už ta třetí sice přišla normálně, ale každá je tak silná (bezbolestná), že vlastně ani nemůžu v těch prvních třech dnech nikam jet nebo se někde zdržet dýl jak hodinu. Blbý, ale i tyhle věci jsou s tím spojené. Nekončí to pobytem v nemocnici. Ale to už nikdo nevidí.