Přidat názor k článku Jsme zralí na dítě?

Anno, tohle neřeš. Je jasné, že pro okolí to bude dlouho nepochopitelné, zvláště, jsou-li "dětní" Protože jak tu někdo psal, tahle zkušenost je nepřenosná, nesdělitelná. Také jsem dítě nechtěla a tvrdila jsem, že dítě budu mít až tehdy, budu-li ochotná a schopná se vzdát všeho toho, co dělám doposud. Byla jsem vdaná docela dost let, manžel dítě chtěl, já ne. Netlačil. Najednou přišlo pomatení smyslů a já chtěla dítě hned! Najednou jsem měla utkvělou představu, že bez dítěte nemá život smysl. Přišly potíže, potraty, ale nakonec mám dcerku, která je to nejcenější, co mám.Jak jinak, žeáno A je tu opět situace minulá. Manžel chce druhé, já zásadně ne, poněvač jsem se teprve nyní naučila s dcerou žít tak, abychom se vzájemně neomezovaly(tedy teprve nyní je mi dcera partnerem pro všechny chvíle a já si toho nesmírně užívám) a nedovedu si představit, že by do toho vplul uzlíček pláče a plín A neudělala bych to jen proto, že se to má(mít 2děti) Ne, buďto mne zase smysly a pud sebezáchovy zradí a já budu to dítě chtít stůj co stůj, nebo bude dcera jedináček. A co, okolí nechť si myslí, co chce. je to můj život a já ho žiji a budu ho žít tak, jak chci já, bez ohledu na míněí druhých. manžel to respektuje. A to je i tvá volba. Buď si budeš žít život tak, jak chceš - tedy podle tvých představ a nebo se včleníš do obyčejů a budeš mít pocit, že nejsi svobodná a to není to pravé ořechové, "nespa"?