Jsme zralí na dítě?

A máme proto spoustu důvodů, od svobodné zábavy přes profesní seberealizaci až po hrozící globální katastrofy. Děti se přesto rodí dál, v současné době dokonce zažíváme „baby boom“. Kdy a proč se rozhodujeme k rodičovství?

Když jsem pracovala na Lince bezpečí, poměrně často jsem mluvila s nedospělými těhotnými dívkami. Některé z nich neměly dokončenou ani základní školu, přesto však o interrupci nechtěly ani slyšet. „Já sice vím, že nemám hotovou školu, naši mě vyrazej a Pepa je vůl, ale já to děťátko prostě strašně chci, vždyť je moje, roste mi v bříšku! Budu maminka a nějak to zvládnu.“ Zhruba tak ty dívky zněly a já pak cestou domů uvažovala: „Jak to, že ony si troufají, a já ne? Mám partnera, škol hned několik a rodiče by byli nadšení.“

Obdiv k odvaze těhotných školaček však poněkud bledne, vezmeme-li v úvahu to, co pravidelně vycházelo najevo při hlubším rozboru jejich situace: o mateřství měly tyto dívky zcela nerealistické představy, s trochou nadsázky lze říci, že si to představovaly „jako Hurvínek válku“. Naopak je možné, že psychologové mají rozhodování k rodičovství těžší než běžná populace o to, že toho o potřebách dítěte a úskalích výchovy více vědí. V teorii i praxi se setkávají s dětmi hyperaktivními, dětmi s poruchami učení i chování, dětmi všelijak postiženými. Četli o opozičním vzdoru, o Oidipově komplexu, o následcích výchovy přehnaně přísné či naopak příliš benevolentní. Vedle otázky „chci mít dítě?“ uvažují i o tom, jaké jsou jejich rodičovské schopnosti a jak by se zachovali, kdyby i jejich dítě mělo například poruchu pozornosti. Uvědomují si, co vše může optimální vývoj jejich dítěte ohrozit, i to, že sami nejsou dokonalí.

Lavina porodů

Rozhodnutí „zplodit dítě“ přichází v zásadě dvěma způsoby. První skupině lidí je tak nějak „odjakživa“ jasné, že děti mít chtějí, otázkou, kterou řeší, je pouze kdy. „My jsme nikdy nepochybovali, že děti chceme. Už když jsem se s manželem seznamovala, shodli jsme se na třech,“ říká pětatřicetiletá Sylva. A jak je to s načasováním? Zde jsou obvyklé odpovědi: „Jenom jsme chtěli dodělat školu.“ „Jakmile jsme koupili byt, nastal čas na dítě.“ „Když jsme se do sebe zamilovali a pocítili, že chceme žít spolu, dohodli jsme se, že se dva roky budeme poznávat, podnikneme cestu svých snů a pak se vezmeme a začneme se snažit o dítě.“

Druhá skupina lidí nad touto otázkou příliš nepřemýšlela či v ní neměla jasno a rozhodnutí o dítěti přišlo spontánně, najednou, tak nějak samo od sebe. „To nebyla vědomá volba,“ svěřuje se pětatřicetiletý Michal, dnes otec tří dětí. „Najednou jsme prostě přestali přerušovat, ani nevím, jestli k tomu dala popud žena, nebo já. Na důsledky jsme nemysleli, alespoň ne vědomě. A asi po roce jsme zjistili, že rodičovství je krásný,“ směje se. „Další děti už jsme plánovali.“ Zuzana zase vypráví: „Nikdy jsem po dětech netoužila, ani jsem na ně nemyslela. Prostě jsem žila ve víru událostí: škola, práce, kamarádi… Pak jsem ale poznala Milana a najednou mi bylo jasné, že s ním chci mít děti.“

Specifická podskupina pak přijde k dětem skutečně neplánovaně, což ovšem nutně neznamená, že nechtěně. „My bychom se vědomě asi nikdy nerozhoupali. Až jsem se (na Andě) u doktora dozvěděla, že mám nedovyvinutou dělohu, nízkou hladinu hormonů a kdoví co ještě, prostě, že snad ani nejsem ženská!“ směje se Petra, dnes matka dvou děvčat. „Dali mi na to nějaké prášky a já doma řekla muži:,Hele kašleme na antikoncepci, to by asi musel být, zázrak, abych já otěhotněla.

A šup, do měsíce jsem byla v tom!“ „Jo, nám zase antikoncepce selhala!“ kontruje šťastný otec Emil.

Spouštěcím momentem může být - na první pohled paradoxně - i krize. „Že chci dítě, jsem si uvědomila ve chvíli, když jsem onemocněla. Najednou mi bylo jasné, že jakmile se uzdravím, chci otěhotnět,“ svěřuje se Dana. „Pracovala jsem ještě s několika kolegy na velmi těžkém projektu,“ popisuje architektka Jarmila. „Chodila jsem domů pozdě večer, utahaná jako kotě, i v noci jsem myslela na práci. Jenže když jsme to měli skoro hotové, změnili nám šéfa. A ten arogantní a zaprodaný blb, co ho do funkce dosadili, nás nutil vše předělat k obrazu svému. Tedy aby to bylo drahé, ošklivé, a dokonce nefunkční!“ kroutí Jarmila ještě dnes nevěřícně hlavou. „Práce se pro mě stala noční můrou a já si uvědomila, že jsou i jiné hodnoty. Rok poté se narodila Nikolka.“

Odloženo „na neurčito“

Rozhodnutí „k dítěti“ však může předcházet i dlouhé rozhodování a zvažování. Osmadvacetiletý Roman se pod tlakem vnoučatchtivých rodičů a mateřsky naladěné partnerky stále stresoval otázkami: Dokážu zabezpečit rodinu? Je náš vztah dost silný? A chci vůbec dítě? Čím víc okolí tlačilo, tím si byl Roman nejistější. Nakonec se s partnerkou dohodl, že se na dva roky přestanou těmito otázkami trápit. „A neuplynul ani rok a mně došlo, že s Klárou chci mít děti. Možná pomohlo, že jsem dostal vyšší plat, možná jenom to, že Klára přestala tlačit. Nevím, čím to, prostě jsem to tak najednou cítil…,“ libuje si dnes již nastávající otec. Romanovi mohlo pomoci, že Klára respektovala jeho nejistotu, možná také za ten rok prostě dospěl.

Pravdou je, že pod tlakem se rozhodujeme těžce, a i když se rozhodneme, často nevíme, zda jsme zvolili to, co opravdu chceme, zda na nás zapůsobila manipulace, anebo jsme se manipulaci tak bránili, až jsme si vyvzdorovali k tlaku čistě opačný postoj. Odložit rozhodnutí může být v takové chvíli to nejlepší, co můžeme udělat. Pozor však na „odložení na neurčito“, může se totiž stát, že ono „neurčito“ se změní na „navždycky“ jen proto, že se bojíme či jsme líní stávající, vcelku pohodlný stav měnit.

Jak praví africké přísloví

Někteří lidé se pro dítě nerozhodnou nikdy. Ne, že by nemohli. Řada z nich argumentuje důvody ekonomickými: „Nemáme byt, tak jak můžeme mít dítě?“ či vztahovými. „Dítě bych chtěl, ale není s kým!“ Tyto důvody mohou být pravé i zástupné, někomu se nechce odhalovat niternější pocity.

„Rozhodnutí mít dítě je jediné, které nelze vzít zpátky, a to mě děsí. Navíc si vůbec nejsem jistá, že bych byla dobrou matkou. Raději tedy volím jinou náplň života,“ svěřuje se třicátnice Jolana. „Nehodlám se na čtvrt století uvázat k zodpovědnosti a péči o někoho, kdo na mně bude prakticky totálně závislý, a ať dělám, co dělám, třeba pak začne brát drogy a věnovat se kriminální činnosti,“ prohlašuje Josef.

Řadu bezdětných odrazuje vysoká míra zodpovědnosti. Tlaky a nároky naší společnosti na rodiče v současné době enormně stouply. Ještě před dvaceti třiceti lety si děti běžně hrály samy venku. Dnes se je rodiče bojí samotné pouštět. Ne, že by bylo za domem o tolik nebezpečněji než dřív, ale společenské nastavení je jiné a rodiče mají obavu, aby nebyli označeni za nezodpovědné. Této situaci nahrává i náš právní řád, který činí rodiče zodpovědným za všechna zranění a újmy, k nimž jejich potomek mimo školní prostředí přijde. Pokud dítě například vypadne z okna či se utopí v domácím bazénku, rodiče naplnili skutkovou podstatu trestného činu. Ze zoufalého a utrápeného rodiče se tak automaticky stává ještě ke všemu skoro zločinec, kterého je nutno soudit. I když je trestní stíhání později zastaveno, stigma soudního procesu zůstává a trápení nad ztrátou prohlubuje. Předloni v létě tak byla například stíhána matka pětiletého Matěje za to, že ho ve vlaku pustila samotného na toaletu, přičemž Matěj vypadl z nezajištěných dveří vlaku a zabil se.

Na černém kontinentě, kde je ochota plodit děti mnohonásobně vyšší, je společenské prostředí jiné. Jedno africké přísloví říká: „Ke zplození dítěte jsou zapotřebí dva lidé, k výchově celá vesnice.“ Výchova je zde brána jako kolektivní záležitost, zodpovědnost leží na všech.

Afričanky navíc mohou lépe sloučit péči o dítě s prací. Matka pracující na poli si totiž může vzít dítě bez problému s sebou. Naproti tomu matka pracující v laboratoři nikoli - jen si představme, jak by si tam asi „vyhrálo“ malé batole, které po všem šmatá a leccos olizuje… Ani matky pracující u počítače to nemají o mnoho jednodušší, byť počítač jejich robě na životě neohrožuje. Zatímco přítomnost na poli malé dítě baví - přináší mu řadu podnětů optických, sluchových i pohybově-dotekových, s matkou, která přemýšlivě hledí na obrazovku počítače, se dítě nudí. Snaží se tedy upoutat její pozornost a ze svého pohledu monotónní činnosti zabránit. Práce bere zasvé. A tak se u nás z dítěte stal samostatný úvazek na 24 hodin denně.

Přirozená potřeba versus společnost

Rozhodnutí, že „teď“ je vhodný čas mít dítě, se v průběhu posledních dvou desítek let významně posunulo. Antikoncepci vysazujeme zhruba ve věku, kdy naši rodiče měli doma jednoho dva školáky. Tato změna bývá vysvětlována nejčastěji z pohledů politiky, kultury a společnosti. Jedni počítají rodičovské příspěvky, jesle a školky, druzí hořekují, že je mladým přednější zábava či kariéra.

Společenské nastavení (výhody pro rodiče) se však na natalitě skutečně odráží, byť v míře omezené. Lze předpokládat, že biologická touha má v populaci normální rozložení - tj. většina lidí má jakousi normální, běžnou touhu po dítěti. Malé množství lidí prostě dítě nechce, a sebevětší společenské výhody je nepřesvědčí. Na druhé straně škály existují ti, pro něž je péče o děti hlavní životní potřebou a cílem. Nemohou-li tito lidé mít děti ani s lékařskou pomocí, zpravidla se uchylují k adopci. Flexibilnější pracovní svět, daňové úlevy, přídavky na děti, školky, ale i zdánlivé maličkosti, jako třeba dětské koutky v restauracích, ovlivní zejména ty, kteří nemají touhu po dítěti příliš silnou a dokáží si svůj život představit jak s dětmi, tak bez nich.

Vedle společenských výhod však hraje svou roli i složitost lidské společnosti: lidem dnes prostě trvá déle, než psychologicky a sociálně dospějí, než se zapojí do světa práce, začnou se sami živit a plně přeberou zodpovědnost za svůj život.

Vyzrálí, nebo úzkostní?

Starší rodiče bývají úzkostnější a mívají na dítě vyšší nároky. Rozhodně však nebývají obecně vzato rodiči horšími, ba možná spíše naopak. Bývají osobnostně vyzrálejší, trpělivější a rozumnější. Jsou též finančně zabezpečenější a sebevědomější na trhu práce. V knize Psychologie rodiny Ireny Sobotkové se navíc dočteme, že starší matky se lépe vyrovnávají například s předčasným porodem, s hyperaktivitou dítěte a s jinými odchylkami. Také své děti většinou déle kojí.

Pro děti je velmi důležité, aby jejich rodiče byli vyzrálými, psychologicky dospělými osobnostmi. „Zralí rodiče vytvářejí příznivější prostředí pro vývoj dítěte a jeho pozdější zralost,“ říká psycholog Eduard Bakalář, který se tímto tématem odborně zabývá. Psychologická zralost přitom podle něj může mít „pododdělení“, jež se sice většinou překrývají, avšak nemusejí. Můžeme tak hovořit o zralosti rozumové (zralý úsudek), ale zejména emoční, osobnostní a morální. „Ten, kdo uvažuje o rodičovství, by se měl cítit vnitřně silný, v pohodě, neměl by být zmítán většími problémy,“ říká Bakalář. „Rodičovství znamená dávat hodně času, energie, emocí, financí… a také se zříkat vlastního pohodlí, klidu a zájmů.“ Ke zralosti rozumové přitom podle Eduarda Bakaláře může přispět i četba modernějších publikací o manželství, vztazích a rodičovství.

Psychologická dospělost nastává zpravidla někdy kolem 25. roku (pro jednoduchost zanedbávám odlišnosti různých teorií, jakož i kulturní a individuální rozdíly). Sociální dospělost, charakterizovaná nezávislostí na pomoci rodičů a schopností dítě zabezpečit, na sebe u mnoha lidí nechává čekat ještě dalších pár let. A to už může být zase z biologického hlediska problém. Zejména u žen je pozdější těhotenství biologicky problémovější: obtížněji přicházejí do jiného stavu, častěji potratí, u jejich dětí je vyšší riziko vrozených vývojových vad, objevuje se více komplikací při porodu… Období, kdy je v životě ideální plodit děti, se tak v dnešní době povážlivě ztenčuje: z jedné strany tlačí sociální a psychická nevyzrálost, z druhé biologie.