Bezpečí nade vše. Nebo raději ne?

S mým mužem patříme mezi ty nejméně ochranářské rodiče. Na rozdíl od běžných doporučení jsme miminku nebránili v kontaktu s předměty menšími než jeho pěst a ani lezoucího kojence, ani běhající batole nechránili před schody. Naší dcerce ještě nejsou dva roky, a už se spálila o kamna, zahučela celá pod vodu, o kopřivách a mravencích nemluvě.

Naše kamarádka Edita je pravý opak.

Žádná z výše uvedených zkušeností jejího synka nepotkala. Ještě v roce a čtvrt spí Adrian na monitoru dechu a Edita často vstává k falešným poplachům – to když se aktivní batole dostane z monitorované dečky. A od chvíle, kdy se Adrian postavil, je mu Edita celý den za zády – aby nespadl. Všechny rohy a hrany ve svém bytečku přitom vypolstrovala, na zemi je buď měkký koberec, nebo pěnové skládací podložky a Adrian nosí měkkou dětskou helmu (opravdu!).

Edita má starosti o mé děti, já o její. „Kdy a jak se Adrian naučí padat? A jak se má naučit odhadovat své schopnosti? A kdy se Edita z té neustálé pohotovosti zhroutí?“ ptám se. Je totiž na malého sama a už nyní je vyčerpaná: všechny domácí práce dělá, až když malý usne, a pohlídat nikoho nenechá (mě tedy rozhodně ne, a to jsem na svěřené děti výrazně opatrnější než na svoje).

Amerika – náš vzor?

Edita je vlastně taková částečná Američanka. Podle toho, co jsem se z více zdrojů doslechla, jsou Američané posedlí bezpečím svých dětí.

Začíná to už v období těhotenství. Nejoblíbenější a nejčtenější knihou o těhotenství a přípravě k porodu je tam publikace What to Expect When You’re Expecting (Co očekávat, když čekáte). „Nevím, jestli byste našli ucelenější knihu o patologii těhotenství,“ vyjádřila se o publikaci původem česká zdravotnice Lenka Phelps, působící v krizovém týmu pohotovostní psychiatrické služby státu Massachusetts. „Je to výborná publikace, pokud vás trápí nějaký specifický problém, ale strávit jejím čtením devět měsíců bych rozhodně nedoporučovala.“ Po narození dítěte jsou američtí rodiče bombardováni informacemi o tom, jak své dítě nejlépe ochránit od možných rizik, a kupují všemožná zabezpečovadla.

Americké trendy se šíří i k nám. Běžnou součástí domácností s kojenci je dnes vysílačka chůvička, monitor dechu, různé zábrany pohybu a mnohá další zařízení.

Rodiče jsou do koupě manipulováni tlakem reklamy i dalších rodičů, kteří již tyto technické pomůcky zakoupili a zvykli si na ně.

Jako matka nevlastnící chůvičku ani monitor jsem byla už mnohokrát nařčena z nedbalosti či lehkomyslnosti.

Domnívám se však, že nejde ani o nedbalost, ani o lehkomyslnost. Vidím to podobně jako Iva Jungwirthová, autorka knihy Pohodoví rodiče – pohodové děti (Portál, 2009): „V dnešní době je dostupná spousta různých udělátek, která zabraňují dětským úrazům. Mnohá z nich jsou velice užitečná, ale nesnažme se dítě ochránit před všemi nepříjemnými a bolestivými zážitky. Jednak se nám to nemůže podařit, jednak je možná lepší, pokud si dítě někdy prst do šuplíku přiskřípne a pamatuje si, že to bolelo, než když pak šuplík zabouchne silou o tři měsíce větší.“ Navíc se mi zdá, že mnohá taková zařízení ničí naše přirozené pečovatelské schopnosti. Nemáme v bytě žádné zábrany, ale stejně vlastně vždycky vím, kde moje dítě je a čím se zabývá. Monitor dechu nevlastním, ale v noci svoje miminko objímám.

Chůvičku nepoužívám, ale naše holčička spí za pootevřenými dveřmi – jakmile broukne, slyším to. A na kafe u sousedů nemám v době spánku svých dětí chuť.

Ostrý nůž na dosah

Urputná snaha dítě ušetřit všech bolístek je navíc nebezpečná i tím, že posiluje opačný extrém. Například Jean Liedloffová, autorka kultovního Konceptu kontinua zastává názor, že děti ztrácejí tolik zodpovědnosti za sebe sama, kolik jí převezmou ostatní, a proto rodičům doporučuje děti od nejútlejšího věku před nebezpečími nechránit.

Svůj názor Liedloffová opírá o zkušenosti, jež nabrala mezi jihoamerickými Yequány.

V jejich prostředí je daleko víc potenciálně nebezpečných situací než v naší společnosti. Například nože ostré jako žiletka. „Děti na ně mohou šlápnout, spadnout na ně, hrát si s nimi. Viděla jsem malé děti, které ještě nevědí, co je rukojeť, jak braly nůž do ruky za ostří a máchaly baculatými pěstičkami kolem. Nejenom, že si neuřízly prsty, ony si ani trochu neublížily, a když zrovna seděly u mámy na klíně, nepodařilo se jim zranit ani matku,“ píše Liedloffová.

„Podobně to bylo s ohněm. Miminko si hrálo s hořícím polínkem, zakopávalo a padalo, lezlo s ním přes třiceticentimetrový schodek do chýše a nikdy nezapálilo dřevěnou chýši ani střechu z palmových listů, visících až k zemi, ani si nespálilo vlasy a nikoho nepopálilo,“ uvádí a dále zmiňuje hady, škorpiony, jaguáry, peřeje či hluboké jámy, kolem kterých si batolata bez zábran hrála, aniž by do nich padala.

Podobné názory zastává i Tom Hodgkinson, autor knihy Líný rodič (Jota, 2009): „Když nás navštíví kamarádi se svými dětmi, zírají na náš stromový dům (domeček pro děti v koruně stromu, pozn. PK) s hrůzou.

Musel jsem na verandu dokonce přimontovat bezpečnostní zábradlí – jako by se z ní snad děti chtěly vrhat po hlavě dolů! To by prostě neudělaly. Naše posedlost bezpečností zbavuje jedince nezávislého úsudku. Zbavuje způsobilosti. Můj přítel Mark si vzpomíná, jak na své cestě po Zairu viděl malé děti, které si hrály na palubě obrovského člunu, kde nebylo vůbec žádné zábradlí. Zeptal se tedy matky jednoho z nich: Nemáte strach, že spadnou dolů? Ta se smíchem odpověděla: Nejsou přece hloupé!“

Snaha dítě ochránit od pádů, popálení a dalších zranění je přirozená a správná, výchova Yequánů taky. Co si z toho vzít? Jde to všechno nějak dohromady?

Neděsme se, není-li to nutné

Nebyla jsem ani v Zairu, ani mezi Yequány. Popsaným situacím věřím, nicméně z toho pro mě nevyplývá, že bych své děti nechala bez dozoru u ohniště či hluboké jámy.

Musíme totiž vzít v úvahu, že Yequánské děti pozorovaly po řadu měsíců z bezpečí šátku, jak se dospělí k ohni i k dalším nebezpečím chovají. Nicméně to s ochranářstvím nepřehánějme. Vyděšený výkřik rodiče či jen znejistěný výraz přirozeně dítě zastaví v činnosti. Naše emoce se na ně přenese a zabrání mu, aby si ublížilo. Pokud však budeme zděšeně vykřikovat často a kvůli nicotným nebezpečím, dítěti postupně otrne a přestane takto reagovat. Šetřeme si proto zděšení na skutečně vysoce nebezpečné situace – například když se dítě řítí do vozovky. V jiných situacích se raději snažme zachovat klid. Děsíme-li se víc, než je nutné, můžeme totiž dítěti dokonce ublížit.

Když byly dcerce čtyři měsíce, oblíbila si škubat vše zelené, co se objevilo v jejím dosahu. A jelikož jsme denně chodily ven, plazila se po dece a v trávě, bylo toho požehnaně.

S velikým zaujetím trhala travičku, prohlížela si ji – a šup do pusinky, jak jinak.

To samé, když jsme šly kolem stromu – ručička chmatalka hned utrhla aspoň kousek lístku. Naštěstí jsem brzy učinila poznání, že travička či lístek projdou trávicím traktem bez úhony.

Když to viděla kamarádka lékařka, vyprávěla mi o případu, o němž zrovna četla: podobně staré dítko kus trávy vdechlo, a skončilo to amputací plicního laloku. Přemýšlela jsem, jak s její informací naložím: měla bych snad dceři zelené pochoutky zatrhnout? To by ovšem znamenalo velké omezení, prakticky by se nesměla k vegetaci přiblížit. A proč by vlastně měla trávu vdechnout? – uvažovala jsem. Snad kdyby se lekla. Vlastně je nejpravděpodobnější, že by k vdechnutí došlo takto: travičky v jejích ústech bych se děsila a v kontaktu se zelení jí bránila. Když by pak malá kousek přece ukořistila, zareagovala bych zděšeně, holčička by se pochopitelně lekla mého zděšení – a kousek by vdechla.

Prudké nasátí vzduchu ústy je přece typickou úlekovou reakcí. A tak jsem si raději z travičky dál nic nedělala. Holčička se zelené zábavy po pár týdnech nabažila, a začaly ji zajímat zase jiné věci.

Zlatá střední cesta

Je pro dítě celkově lepší postoj zastávaný Liedloffovou a Hodgkinsonem či mojí kamarádkou Alenou a současnou západní společností? Máme hlídat a kontrolovat vše, co můžeme, nebo naopak nechat plavat, co se dá?

Osobně se v případě vážných nebezpečí (když hrozí smrt či vážné zranění) přikláním k prvnímu postoji, v ostatních případech k druhému. Myslím, že není vhodné snažit se děti uchránit všeho nepohodlí. Vždyť se potřebují i samy naučit padat a zase vstávat, a to v doslovném i přeneseném významu.

A navíc – přehnaná, urputná snaha se něčemu vyhnout leckdy vede k tomu, že nás právě toto dostane. Abych to ilustrovala konkrétněji: dosud jsem viděla jediný opravdu ošklivý pád dítěte na schodech – a sice tehdy, když se za ním starostlivá matka hnala, aby je ochránila. Dítě toužící po dobrodružství schodů se jí snažilo utéci a zakázaného ovoce si alespoň trochu užít.