Vyroste z líného miminka chytré dítě?

Sedí už? A leze? To jsou otázky, které řeší maminky sedmi až devítiměsíčních dětí snad ze všeho nejvíc, zejména pokud jsou jejich ratolesti z těch pomalejších. Proč jsou fyzické pokroky dítěte tak důležité, že se na ně všichni ptají?

Hanka, maminka pětiměsíčního Davídka, se trápí. Davídek totiž ještě pořádně „nepase koníčky“, tedy nedělá to, co jiné děti zvládají o dva měsíce dřív. Syn se přitom narodil v termínu, nebyl přidušený a první tři měsíce se zdálo vše v pořádku. Hanka pořád uvažuje, co za tím může být. Svěřuje se dětské lékařce, následuje doporučení na neurologii, rehabilitace. Současně probíhají metabolická vyšetření. Kromě hraničních hodnot hormonů štítné žlázy a některých minerálů je vše v pořádku. Hanka však klidná není.

Podobně nervózní jsou skoro všechny maminky, jejichž kojenci se opožďují ve fyzickém vývoji. Přitom se rodiče ani jiní blízcí později o fyzické schopnosti dětí zdaleka tak nezajímají. Když se školák trápí, že v tělocviku nevyšplhá a má čtyřku z hodu krikeťákem, rodiče to zdaleka neprožívají tak špatně, jako kdyby mu nešla násobilka a čtyřku přinesl za diktát. Fyzická stránka rozvoje jakoby pro ně časem ztratila na důležitosti. Ostatně je to pochopitelné, vždyť síla a obratnost nejsou v dnešním světě zdaleka tak potřeba jako v době, kdy se lidé živili lovem divoké zvěře a sdíleli životní prostor s vlky a medvědy. Vlastně by nás mohlo spíš zarážet, že maminky kojenců tolik řeší, kdy jejich dítě začne sedět.

Nebude opožděné?

Nervozitu rodičů však lze pochopit: u nejmenších dětí totiž fyzický vývoj dominuje a je s ním úzce spojen i rozvoj mentálních schopností. Lékaři i psychologové hovoří souhrnně o psychomotorickém vývoji. Známý francouzský dětský psycholog Jean Piaget dokonce nazval vývojové období od narození do 1,5 roku stádiem senzomotorické inteligence. Svůj koncept dále rozpracoval do několika subfází (viz rámeček).

Koordinaci a pohyb svalů řídí nervová soustava, a tak jedna skupina možných příčin pomalého pohybového vývoje tkví právě v problémech primárně nervového původu. Rodiče kojenců, kteří se opožďují ve fyzickém vývoji, se proto bojí, aby se jejich děti neopožďovaly i ve vývoji psychickém, jinými slovy: aby nebyly mentálně zaostalé. Naproti tomu u starších dětí, které již mluví a řeší logické problémy, se tolik zpravidla neobáváme, že by se prostřednictvím pohybové neobratnosti projevil mentální problém.

Kdy se obávat

„Je to šikovnej kluk,“ uklidňuji Hanku a dívám se přitom na Davídka. Už je mu devět měsíců a docela hezky se plazí. Jiné děti se v jeho věku sice už staví, sedí a lezou po kolínkách, ale přesto o Davídka nemám obavy. Klučina mě pozorně sleduje, a když se odmlčím, zavýsknutím žádá, abych ještě něco pověděla. Když to zobecním: krásně sleduje, dovede udržet pozornost a komunikuje.

Sezení a lezení je sice možná nejnápadnější známkou správného vývoje, existují však i jiné, dokonce relevantnější znaky. Dětský psycholog Jaroslav Šturma zneklidněným rodičům „pomalejších“ kojenců doporučuje všímat si zejména schopnosti řešit problémy.

„Když si dítě, jež se blíží jednomu roku, přitáhne hračku za provázek nebo vymyslí, jak odsunout zábranu, je jeho rozumový vývoj patrně zcela v pořádku,“ vysvětluje doktor Šturma. Důležitý je také rozvoj řeči. Zde ovšem pozor. „Děti, které jsou pomalejší v pohybovém vývoji, někdy začínají též později mluvit,“ říká pediatrička MUDr. Alena Čadková a vysvětluje: „Řeč je hodně závislá na motorice mluvidel.“ Na stejný zádrhel upozorňuje i doktor Šturma, a radí rodičům zejména sledovat porozumění řeči: „Pokud se ročního dítěte zeptáte: ,Kde je kočička?‘ a ono se začne rozhlížet, pravděpodobně vám rozumí, a to je důležité.“ Některé děti chodí v deseti měsících, jiné v roce a půl. Podle doktorky Čadkové však není výhrou, když dítě například již v sedmi měsících stojí. Příliš brzké vzpřimování značí spíše předrážděnost dítěte.

Zásadní problém v mentálním vývoji se většinou pozná zhruba již ve třech měsících věku: „Dítě jakoby se přestalo vyvíjet, nezvedá hlavičku, nekomunikuje. Navíc ani hlavička neroste tak, jak by měla,“ vysvětluje doktorka Čadková.

Jak souvisí motorický vývoj a inteligence

Hanka je již naštěstí klidná. Mimo jiné i proto, že rozdíl v pohybovém vývoji mezi Davídkem a průměrem ostatních dětí se spíše zmenšuje, než aby se zvětšoval. „Ostatně, já jsem prý jako mimino taky nelezla, jen jsem se plazila,“ uvažuje Hanka. „A ve třinácti měsících jsem se pak postavila a brzy začala běhat!“

Souvisí tedy vůbec pohybový vývoj v raném věku s inteligencí v dospělosti? Záleží samozřejmě na tom, jaké pojetí inteligence vezmeme v úvahu. Pokud nám jde o obecnou inteligenci, souvislost s pohybovým vývojem najdeme, ale jen malou.

U vícesložkových pojetí inteligence pak souvisejí některé složky s pohybovým vývojem více, a jiné méně. Například Gardnerovo pojetí rozeznává mimo jiné i přímo pohybovou inteligenci, která pochopitelně s pohybovým vývojem v raném věku souvisí více, než například inteligence sociální či logicko-matematická.

Čiperky ve výhodě

Podstatou souvislosti pohybových a mentálních schopností je vedle geneticky daného základu také množství a kvalita podnětů, kterých se centrální nervové soustavě dostává. Nervová soustava novorozeného dítěte je velmi nezralá. Neuronů má sice malé miminko více než dospělý, schází jim však většina propojení s dalšími neurony. A právě s pomocí podnětů, jež do mozku přicházejí pomocí smyslů a nervových drah, se neurony „síťují“.

Děti, které se pohybově vyvíjejí v normě, tak mají oproti pomalejším dětem přece jen výhodu: jsou schopné si dříve zajišťovat podněty samy. Když dvouměsíční miminko zvedá hlavičku, vidí svět z úplně jiné perspektivy než miminko, které to ještě samo nedokáže. Čtyřměsíční dítě, které zvládá uchopit předmět, může dále cvičit koordinaci oko-ruka a zručnost rukou, manipulaci s předměty. Plazící se půlroční kojenec se dokáže přemístit za předmětem, jenž momentálně upoutal jeho pozornost.

Děti, které se pohybově vyvíjejí pomaleji, jsou závislejší na podnětech od pečovatelů: na tom, jak s nimi komunikují, co jim ukazují a podobně. A tak můžete pomalejšímu miminku velmi výrazně pomoci. Neplatí zde ovšem úměra: čím více, tím lépe. Na přemíru podnětů reaguje dítě vztekem či stažením se do sebe. I zde tedy platí, že nejlépe uděláte, když budete své dítě citlivě pozorovat a vhodně na něj reagovat.

Prosím, neurychlovat!

Jeden čas bylo v módě urychlování pohybového vývoje - děti se posazovaly, když ještě samy neseděly, vodily se za ruce, když ještě samy nechodily. Dnes jsou odborníci zajedno, že takováto „pomoc“ dětem škodí a jejich vývoj může i blokovat.

Buďte tedy trpěliví a netlačte na kojence, který se například s chůzí trochu opožďuje. Možná je tak obratný v lezení po čtyřech, že prostě k chození nemá důvod.

Navíc děti, které například při chůzi postupují pomaleji, bývají potom jistější a méně padají, protože lépe zvládly předcházející pohybové etapy. Věřte, že vaše dítě je natolik moudré, že samo nejlépe „ví“, jak se vyvíjet. Dejte šanci přirozenosti.

Autorka je psycholožka, momentálně na rodičovské dovolené