Špatné matky zaostalých dětí

Místo toho se ale setkání zvrtla na přetahování se, čí dítě je lepší. Bohužel jsem buď moc velký realista a nemám potřebu schopnosti svých dětí zveličovat nebo jsou moje děti opravdu hooodně pozadu. Po odpoledni stráveném s kamarádkou a jejími dětmi jsou kluci spokojení a vyblbnutí a já zaražená a přemýšlející, jestli jsou vážně tak zaostalí a já tak špatná matka. Vždy jdu na setkání vyzbrojena pečlivě rozmyšlenými tématy k rozhovoru, ale po pár větách jsme zase u dětí.

Tak například minulý týden. Zeptala se mě, jestli Honzík, můj devítiměsíční, už chodí. Řekla jsem popravdě, že před dvěma týdny začal přece teprve lézt a na chození má ještě čas. A hned začala debata "Ale to naše Kačka začala chodit, ještě jí nebylo ani 9 měsíců, to už Honzík musí začít chodit každým dnem". Zajímavé je, že jsme se setkávali už v té době, ale Kačku jsem neviděla "chodit" dřív než v 11 měsících (vím to proto, že je narozená o dva týdny dříve než můj starší syn). Buď nechtěla chodit na veřejnosti anebo její máma pokládá, narozdíl ode mě, první krůček za chození.

Debata jde samozřejmě dál, zeptá se, kdy že se to začal přetáčet na bříško. Odpovím, že ve 4 měsících, což mi připadá normální. No a zase jsme zaostalí, Kačka se přetáčela už ve dvou týdnech a jejich novorozeně ve třech týdnech. Kačka také nikdy nekouká na televizi (naši drobečkové minimálně půl hodiny denně, jinak bych je měla při vaření pověšené na nohou jak podkolenky), nikdy neochutnala čokoládu (já tomu staršímu sem tam kostičku dám), nikdy nebyla nemocná, protože byla do roka kojená (můj starší do 8 měsíců), pak jsem byla opět těhotná. Sem tam má rýmu nebo nějakou virozu patřičně komentovanou slovy "to nekojené děti mívají". Kačka také není nikdy vzteklá, nehází s věcmi a o všechno se chce dělit se svou dvouměsíční sestrou (mám dva temperamentní kluky, dle mého názoru se to nedá s holčičkami srovnávat). Kačka nikdy nejedla přesnídávku z obchodu a každý den má uvařené čerstvé jídlo a nikdy ještě neochutnala nic soleného, protože sůl je špatná na ledviny.

Pak se naše odpoledne zakončí rozebíráním mluvících schopností našich drobečků. Kačka ve dvou letech mluví plynule ve větách a to dokonce i v angličtině, kterou slyšela v televizi (ale mezi lidmi se mluvit stydí). Náš dvouleťák mluví málo a sotva spojí dvě slova. Narozdíl od Kačky je ovšem bez plenek, jenže když jsem se tím snažila pochlubit, tak mi bylo řečeno, že ji ještě bez plenek nechtějí, neb je to pohodlnější. Setkání kamarádka vždy zakončí chlácholivými slovy typu "Neboj, oni to doženou." nebo ještě lépe: "To víš, na světě nemůžou mít všichni IQ 140".

Tak si říkám, není to proboha jedno? Až jim bude 10 nebo 20, koho bude zajímat, kdy začali chodit nebo mluvit? Každé dítě se přece vyvíjí vlastní rychlostí a nemá to nic společného s IQ ani jinými schopnostmi. Nechci mít z dětí supermany a jejich vývoj pokládám za přiměřený, ale po takto stráveném odpoledni ve mně vždycky hlodá červíček pochybností. Nechci se přestat setkávat, protože žijeme dost na samotě, poblíž žádné maminky s dětmi nejsou a nechci svým klukům ubírat možnost hrát si s jinými dětmi, tak vždy mlčky trpím a snažím se neříct něco ostrého, co by mě mohlo později mrzet.

Jsou tu nějaké další "špatné matky zaostalých dětí"? Ráda bych věděla, jestli jsem na světě sama, nebo je nás víc?:-)