Tajemství chůze

Nacházíme se v dokonale připraveném prostředí. Obývací pokoj bez nábytku s rovnou, ale ne příliš kluzkou dřevěnou podlahou. Závěsy na oknech jsou na uzel a zavěšené na kličkách, aby neodváděly pozornost sledovaného objektu. A také proto, že pokud by pozornost připoutaly, hned vzápětí by byly podrobeny zkoušce pevnosti v tahu.

Hračky jsou uklizeny a nenápadně odstrčeny do rohu. Obecenstvo je na svých místech. Ještě před vlastním zahájením akce stíháme krátký rozhovor s divákem-babičkou:

"Myslíte si, že dnes se to konečně podaří?" ptáme se.

"Na tom nezáleží, podívejte, jak je roztomiloučký," odpovídá nám zaujatá divačka.

Další rozhovory jsme nuceni odložit na pozdější dobu, jelikož právě dorazil hlavní aktér dnešního pokusu, devítiměsíční chlapeček Vašík P. Maminka ho pokládá na podlahu, hned vedle ohrádky a sama se zařazuje na své místo mezi diváky. Všichni s napětím sledujeme, co bude následovat. Podle babičky už prý nedávno pokus o jeden první samostatný krůček učinil.

Vašík se udiveně rozhlíží a diví se, proč na něj všichni tak s očekáváním zírají. A proč jsou všichni až na druhé straně místnosti. Zřejmě se mu sedí celkem pohodlně a místo očekávané chůze se věnuje smítku na podlaze, které se marně snaží uchopit mezi neobratné prstíčky. První, kdo nevydrží napětí na straně diváků je babička. Rozhoduje se, že by bylo dobré nejdříve Vašíka rozcvičit: "Vašíku, jak jsi velikej? Ukaž, jak to pěkně umíš," zkouší ho a zvedá ruce vysoko nad hlavu. Vašík na ni hledí a čeká, co bude dál. Jeho rozvážnost je korunována úspěchem, k babičce se totiž přidávají všichni přítomní a s rukama nad hlavou volají: "Jak je Vašík veliký? Tááákle!" Vašík s potěšením kvituje, jak se před ním všichni dospělí předvádějí a natahují a věnuje obecenstvu první ze svých zářivých úsměvů. Chvíli čeká, jestli třeba babička převede ještě nějaký z povedených kousků jako třeba "Jak dělají hodiny?" nebo "Jak dělá Betynka?"

Babička ho zklamala a tak se k velkému potěšení diváků za pomoci ohrádky zvedá do stoje.

Obecenstvo Vašíka mocně povzbuzuje: "Výborně, Vašíku!", "Šikovný klučina!" a "A teď: ťapy, ťapy!". Vašíka ten nezvyklý ohlas natolik překvapil, že si znovu sedá za nespokojeného a zklamaného mručení obecenstva. Nepomáhá už žádné povzbuzování ani triky, jak ho nalákat přes otevřený prostor bez opory. Ještě jednou se Vašík sice zvedá, ale opět jen na chvíli. O to větší je zklamání v obecenstvu.

Využívám proto možnosti a ptám se Vašíka: "Nezlobí tě, že tě takhle drezírují?"

"Mámamamamama," odpovídá bez zaváhaní.

Chápu, že je potřeba ptát se jinak: "Kdo tě tedy nejvíc trápí?"

"Tátatatatata," odpovídá opět okamžitě. Od dalších pokusů o interview upouštím. Je očividné, že Vašíkovy odpovědi ještě nejsou zcela rozmyšlené a objektivní.

Obecenstvo se rozchází, zázrak první samostatné chůze se tentokrát nekonal. Fotoaparáty jsou ukládány do pouzder a naaranžované pozadí s míčem vráceno do původního neuspořádaného stavu. Všichni se navzájem utěšují.

"To je naprosto normální. Vašík je ještě malý a úspěch je vlastně už jenom to, že se postaví," obhajuje ho maminka.

"Snad příště," dodává babička.

"Nenenenene," nesouhlasí Vašík.

Všichni se otáčíme. Spokojený Vašík stojí uprostřed místnosti.

*) šťastný otec