Každé dítě je jedinečné

Každé dítě je jedinečné. Sousedovic Tomáš ve věku vašeho dítěte už chodí? Kuba z vedlejšího bloku, který se narodil o dva týdny později než vaše dítě, postaví věž ze tří kostek? Malá Petra ze hřiště, která je jen o dva dny starší než vaše maličká, už umí vyslovit deset slov? Vaše dítě ještě nic z toho ve stejném věku nedělá?! Hoďte to za hlavu! Zamyslete se nad tím, co všechno se už váš potomek stačil za ten krátký čas naučit. A když se zeptáte rodičů Tomáše, Petry a Kuby, tak zjistíte, že jejich děti třeba ještě nic z toho co už umí vaše dítě, neumějí. Váše dítě sice ještě nechodí jako Tomáš, ale umí sámo poskládat vkládačku s Krtkem, kterou dostalo od babičky. Věž postavená vaším dítětem má oproti Kubově o patro méně, ale pokud váš potomek vykoná do plíny velkou potřebu, přijde vám to sdělit. Slov sice narozdíl od Petry vysloví jen pět, ale dalších třicet činností, situací, zvířat, osob a předmětů umí označit znaky znakování s miminky.

Srovnávání našich dětí s těmi "ostatními" jsme vystaveni prakticky denně. Donedávna jsem si myslela, že místem, kde srovnávání nejvíc "frčí", je dětské hřiště. Pokud se zaposloucháte do hovoru dospělých doprovodů na hřišti, často zjistíte, že tématem je právě: co on/ona UŽ UMÍ. A tím pádem i to, co on/ona JEŠTĚ NEUMÍ. Aniž byste chtěli, jste do takových hovorů často zapojeni. Například tak, že "ta blonďatá s modrou mikinou, co vypadá jako kluk" (rozumějte vaše dítě), se ještě neumí sama houpat, i když je evidentně starší (větší přece neznamená automaticky starší, že?) než "naše Karolínka". A ta už to umí několik týdnů, heč! Pokud vás chce někdo do takového rozhovoru vtáhnout, můžete se mu snadno vyhnout, prostě odejdete. Když vás do takového rozhovoru chtějí vtáhnout kamarádky, vždy se lze zdvořile omluvit a vydat se za vlastním dítětem (určitě vás právě teď moc potřebuje).

Po narození naší druhorozené jsem si ale uvědomila, že největším nepřítelem pohledu na jedinečnost našich dětí je naše vlastní rodina. Myslím, že to začalo ještě před porodem větami o tom, zda byla v děloze větší prvorozená nebo je to teď její současná obyvatelka. Dohady byly uvedeny na pravou míru okamžikem narození naší druhorozené (aneb jak napsal jeden můj kamarád: Dokud to není zvážené a změřené, tak to neexistuje). Od chvíle narození naší druhé dcery se velká část hovorů s příbuznými (zejména z mé strany, manželovi příbuzní tak "srovnávací" nejsou) stáčí ke srovnávání našich holek. Prvorozená chodila později, druhorozená seděla dřív, prvorozená byla pozornější, druhorozená víc mluví atd. Kdyby byl naším druhorozeným potomkem syn, pravděpodobně by děti nebyly srovnávání vystavováni tak často. Nicméně sama se musím nad konstatováním babiček a prababiček často usmívat, protože úsudek mají zkreslený nejméně dvěma následujícími faktory:

1. Prvorozená dělala to, co dělá její mladší sestra, před třemi lety. To znamená, že faktor času (aneb nemůžeme si pamatovat všechno) se na zkresleném úsudku podílet musí.


2. Manžel tomuto druhému faktoru říká: "malé chlupaté". Zjednodušeně to znamená, že malé a chlupaté věci v nás vzbuzují takové ty pocity něžnosti a nutí nás rozplývat se nad nimi. Kromě malých roztomilých dětí sem spadají i štěňata, koťata a většina dalších mláďat:). No a když vedle sebe postavíte roční blonďatou modrookou holčičku a čtyřletou (výškou ještě působí starší) tmavovlasou skoroslečnu s vlastními názory, tak vítězem v kláních o roztomilost se stává…ta maličká samozřejmě;). A proto v očích svých prarodičů často vítězí i v jiných disciplínách.

Sama se srovnávacím úvahám o našich dětech bráním, co to jde. Na hřišti se vzdaluji od skupin matek, které zrovna "porovnávají", co kdy právě to jejich dítě už ano nebo ještě ne. Srovnávacím poznámkám členů naší rodiny věnuji právě tolik pozornosti, kolik si zaslouží (obvykle je tedy automaticky přeslechnu) – samozřejmě v mezích slušnosti. Nicméně přes to všechno se mi to zcela nedaří. Občas (naštěstí ne často) se přistihnu při tom, že naše dcery trošku "srovnávám" i já. Dávám si ale velký pozor na to, abych nic takového neříkala před nimi. Ano, z našeho pohledu to mohou být drobnosti, maličkosti nebo prkotiny. U čtyřletého dítěte to může narušit sebevědomí, sebedůvěru, přijetí sebe sama. A když už to srovnání jen tak sama pro sebe udělám, obvykle to posílí mé vědomí jedinečnosti každé z nich. Ona by to totiž byla skutečně nuda, kdyby byly obě úplně stejné.

Například jsem hledala ve skříni schované zimní boty po prvorozené, abych zjistila, zda v nich náš benjamínek bude běhat letošní zimu. A ejhle! Běhat v nich asi nebude. Naše prvorozená totiž v jejím věku ještě nechodila, takže o zděděné kvalitní zimní obuvi nemůže být řeč;).