Když se srovnáváním prosazuje soupeřivost

Maminkovské vyprávění, co ta naše holčička (ten náš chlapeček) už všechno umí, mě celkem nerozrušuje. Beru to jako takovou přirozenou touhu podělit se s někým o svoji radost. (I když jsou matky "aktivistky", pro které by se měly organizovat kurzy mlčení a taktu.) Hrozné mi ale připadá, když rodiče nebo prarodiče v podstatě staví děti proti sobě a neustále jednomu (druhému, třetímu) předhazují, v čem je ten druhý lepší a jak by ho měl ten dotyčný napodobit a dohnat.
Tuhle tendenci mají moji "tchánovci". Nemyslí to špatně, ale na děti to působí špatně. Moje holčička je zatím moc malá, ale vidím to na třech dětech od švagrové, které jsou ještě vždycky po pěti letech od sebe. Dokážete si představit, jak srovnáváte vysvědčení kluka ze sedmičky s vysvědčením holčičky z druhé třídy a lezou z vás perly jako "takhle by ses měl snažit, o klukách s trojkama my jsme říkali, že jsou hloupí" (a to měl v té druhé třídě taky samé jedničky)? Ještě výraznější je to v oblasti libovolného sportování. Obě starší děti jsou sportovní talenti, ale z nejmladší neteře roste (při stejné výchově) malá princezna - má prostě jiné zájmy. A už je z toho oheň na střeše, že by ji rodiče měli víc donutit jezdit na saních a na kole. (Ano, donutit.) Manžela už jsem psychicky připravila na fakt, že se na tomhle bodě (zejména s tchánem) asi jednou pěkně chytneme. Kupodivu povídal, že už se na to těší, že konečně uvidí tatínka jednou pořádně překvapeného. :o)