snad jediné předsevzetí, které mi zbylo

V tuhle chvíli mám snad jediné předsevzetí, kterého se držím jako klíště. Aby na mě mé děti nebyly chorobně fixované, ale na druhou stranu nikdy neměly pocit, že mě obtěžují. Pokud si chci (popř. chceme s manželem) od nich odpočinout, tak jim připravit takový program, na který se budou těšit, při kterém budou šťastné a při kterém si zase ony odpočinou od nás. Starší syn je teď naštěstí ve věku, kdy strašně rád jezdí k oběma babičkám a chce tam i spát.
Nenávidím takový ten přístup (bohužel se s ním opakovaně setkávám), že jediný, kdo si potřebuje odpočinout, jsou chudáci rodiče, a děti jsou jen jakýsi obtížný hmyz, který je třeba někam vyhnat, aby chudinka maminka a chudáček tatínek měli chvilku klid, a ještě je na odchodu počastovat poznámkami typu "koukejte zmizet,tak a tak dlouho vás nechceme vidět, od tolika do tolika nám nesmíte domů" a podobně.