V okamžiku, kdy se dítě poprvé postaví, je většina rodičů postavena před nelehkou otázku, zda chytat, či nechytat.
Někteří začnou dítě chytat ze stoje automaticky, aniž by si uvědomili důsledky svého počínání. Bojí se hlavně pádů na hlavu, která jim přijde křehčí než u dospělého člověka či většího dítěte.
Někteří rodiče tento problém ani nezaznamenají, protože dítě se okamžitě dostane dolů bez jediného pádu. Jsou to většinou děti, které nemají s pohybovým vývojem žádný výraznější problém.
Pokusíme se vysvětlit tento problém trochu podrobněji hlavně pro rodiče, kteří děti chytají a jsou už unaveni z neustálého pocitu napětí a zároveň překvapeni, že časté padání nemůžou ovlivnit. Ono je to ve skutečnosti totiž tzv. "neuchytatelné".
Základní pravidlo a zároveň hlavní myšlenka článku by se dala shrnout do jedné věty:
Dítě, které se bez cizí pomoci dostane do stoje, je zodpovědné za svůj "stav" a musí se umět dostat i zpátky na zem.
Je to, jako byste vylezli na nějakou horu, na vrcholku zjistili, že nevíte, jak dolů, a mobilem si zavolali vrtulník, aby vás svezl. Tím přehazujete odpovědnost za své chování na druhé. U dětí je to hodně podobné. Dítě, které maminka začne chytat, má pocit, že matka je součástí jeho pohybového stereotypu a ona je zodpovědná za to, aby se dostalo dolů. Takové dítě se pouští, kdykoliv vidí matku v blízkosti, dokonce i v době, kdy už dávno umí samo dolů. Naprosto odmítá rozlišovat mezi tím, jestli se na něj díváte a jste připraveni ho chytnout, nebo jestli třeba vaříte otočeni zády k dítěti. V dětech tento pocit přetrvává léta, a tak nejsou ojedinělé případy, kdy tříleté dítě skočí z prolézačky, u které stojí maminka a povídá si s kamarádkou. A to je i důvod, proč se většina úrazů stane v přímé blízkosti rodiče, který nestačí zareagovat.
Naopak dítě, které není chytané, se velmi brzy naučí spoléhat samo na sebe. Během dvou až tří dnů se pomocí pádů naučí najít nejlepší a nejbezpečnější cestu dolů. Každý pád je důležitá informace do mozku, jak příště neprovést pohyb. Děti se samy snaží spadnout co nejlépe, často padají na bok či na zadek. Stejně tak jako vy, když zakopnete na ulici. Dramatické pády, kdy dítě padá jako prkno a hlavou se praští o podlahu, je možno vidět právě pouze u chytaných dětí. Zkuste si představit situaci, kdy v hodině tělesné výchovy trénujete pád nazad se zpevněným tělem a vzadu vás chytají vaši spolužáci. Musíte v té chvíli úplně zapomenout na všechna bezpečnostní opatření ve vašem těle. A teď si představte, co by se stalo, kdyby vás spolužáci nechytli. Pravděpodobně byste upadli do bezvědomí. Úplně stejně padá chytané dítě. Naštěstí jeho hlava ještě není napevno srostlá, a tak se pád poněkud rozprostře v pružném spojení lebečních kostí. Ale stačí, že dítě trochu povyroste, jeho lebeční kosti srostou, a je malér. Takové děti často končí na chirurgických klinikách. Proto je velmi důležité naučit děti ovládat své tělo v době, která je k tomu určena.
Nejjednodušší cesta, jak naučit děti zodpovědnosti za svůj pohyb, je odejít co nejdále v okamžiku, kdy se postaví. Dítě musí vědět, že ho nechytíte, a vy to musíte vědět také. Je dobré být s dítětem v očním kontaktu a stále ho slovně upozorňovat, aby se pevně drželo. Dítě bude pravděpodobně křičet a dožadovat se vaší pomoci, ale bude se pevně držet. Chvilku ho necháte prožít ten pocit, že se nesmí pustit, a pak mu ukažte, jak dolů. Nejčastější způsob je sednutí si přes dřep na zadek, dále slézání přes pokrčené kolínko nebo opření se jednou rukou o zem a následné sednutí si na bok. Pokud dítě v začátku někdy spadne, určitě ho nelitujte. Spíš zlehčete situaci, dělejte, že jste pád neviděli, usmívejte se. Úzkostný výraz v obličeji dospělého zaručeně rozeřve i nejotrlejší dítě. Některé děti po opakovaných pádech přestávají na pár dní vyhledávat stoj. Je to známka toho, že na stoj ještě nejsou připraveny. Až přijde jejich čas, bezpečně vylezou nahoru i slezou dolů. Většinou je to otázka pár dní.
Já ani manžel dítě ze stoje nechytáme, ale kdykoliv přijede babička, nenechá si to vymluvit a dítě častokrát chytne. Vadí to?
Dítě naštěstí přesně rozlišuje, jaká osoba ho chytá a jaká ne. Ve vaší přítomnosti padat nebude, a pokud k vám babička nejezdí často, není potřeba to řešit.
Často dítě nechám padat, ale někdy to nevydržím a dítě chytnu. Připadá mi, že padá stále stejně často. Čím to je?
Pokud stojíte hodně blízko dítěte a ono začne padat, nelze ho nechytnout. Je to reflex. Tím bych se určitě netrápila. Ale snažila bych se příště nestát tak blízko. Pokud dítě ví, že ho někdy chytíte, je to stejné, jako kdybyste ho chytala stále. Snažte se udržet s ním oční kontakt, odejít dál a upozorňovat dítě, že se má držet a nepustit. Ono vám rozumí, klidně s ním mluvte jako s normálním člověkem.
Jak mám zajistit, aby se dítě během pádu nezranilo? Můžu okolo něj rozestavět polštáře?
Odkliďte z dosahu všechny malé předměty, o které by se mohlo při pádu poranit. Ale určitě dítě neobkládejte polštáři. Žádné dítě nikdy na asfaltu při pádu žádný polštář nepotká. Pokud se naučí padat do měkkého, přizpůsobí tomu i svůj pád. Časem spadne i v místech, kde žádný polštář není, a svůj pád nebude schopno brzdit.
Autorka je fyzioterapeut na dětské rehabilitaci.
Objednejte si v období od 22. února do 21. března 2009 na jeden rok předplatné časopisu MÁMA a já a automaticky dostanete dáreček - sportovní hrníček Canpol babies.
Časopis si můžete předplatit i prostřednictvím internetu zde.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.