Opožděný psychomotorický vývoj

Běhá mi mráz po zádech, když si představím, kolika dětem by pomohlo pravidelné rehabilitační cvičení, aby vše dohnaly, ale necvičí, protože jejich rodičům nikdo neřekl nebo nepochopili, jak je to důležité.

Otěhotněla jsem ve třiceti, nekouřím, nepiju. Já ani manžel netrpíme žádnou chronickou nemocí. Neměli jsme zvláštní přání ohledně našeho potomka, snad jen takové obvyklé, aby byl zdravý. Náš syn, Ríša, se narodil po bezproblémovém porodu. Při narození měl 5 kg, Apgar 9-10-10. Narodil se 10 dnů po termínu, přirozenou cestou, bez jakýchkoliv komplikací. Byl krásný, zdravý, byla jsem tak pyšná. Usmíval se v termínu, koníky pásl v termínu. Nebýval nemocný, poprvé až v 9 měsících. V době, kdy miminka začínají otvírat pěstičky a sahat po hračkách, to dělal také. Ale pro hračky se natahoval vždy jen jednou rukou. Pravou ruku nepoužíval, měl ji v pěsti. Připadalo nám to zvláštní, ale říkali jsme si, že je na jednu ruku asi šikovnější a ta druhá, že se teprve vyvíjí a dožene to. Na pravé ruce nebylo na první pohled nic zvláštního, po čase i pěst trochu povolila, ale větší hračky držel levou rukou a přidržoval si je o břicho. Pak, když se děti učí přetáčet, se přetáčel jen jedním směrem. Byl lenivý, když na hračku nedosáhl, prostě ji nechal být. "Velké děti bývají lenivější", slýchala jsem.

Měli jsme velké štěstí. Když měl Ríša 6 měsíců, dostali jsme se shodou podivných náhod k výborné rehabilitační sestře, která má dlouhou praxi s Vojtovou metodou. Tehdy, právě od ní, jsem se dozvěděla poprvé, že můj syn je a bude tělesně postižený. A mimo jiné mi řekla: "Každé dítě chce objevovat, chce si vzít zajímavou hračku, naučit se pohybovat. Je to přirozená lidská touha. Kojenec, který nebojuje o hračku nebo zajímavou věc, nebojuje, protože nemůže, ne proto, že nechce."

Ríša má dnes 3 roky, průkazku ZTP a diagnózu dětská mozková obrna.

Diagnózu DMO vyřknou lékaři většinou až po 1. roce věku, protože do té doby čekají, jestli rehabilitace vše neupraví. Ani nám neuroložka po vyšetření v 5 měsících nenaznačila, že bychom spěli k podobné diagnóze. Je to velká škoda, protože podle mne jen vyděšená a tedy motivovaná matka dokáže poctivě doma s dítětem cvičit.

Dětská mozková obrna je poškození mozku, který nedokáže ovládat jinak funkční tělo. Můj syn nedokázal ovládat celou pravou stranu těla. Bez intenzivního cvičení by nikdy nezačal pravou ruku používat. Chodit by se nakonec velmi pozdě naučil, ale pravou nohu by tahal za sebou. Kdybychom začali cvičit do jeho 3 měsíců, nemusela se u něj obrna vyvinout. Byl by z něj levák s hodně nešikovnou pravou rukou. Bylo mi líto, že jsme začali intenzivně cvičit tak pozdě. Zlobila jsem se na sebe, že jsem tak otálela a nežádala o dřívější termín vyšetření u odborníka. Navštěvovali jsme sice rehabilitaci už od tří měsíců, ale naše první rehabilitační sestra na Ríšovi nic vážného nepoznala. Nechávala nás cvičit Vojtovu metodu, ale dnes už vím, že ji sama vůbec neuměla.

Všechny děti, které mají diagnózu dětská mozková obrna, vypadali zpočátku jako každé jiné miminko. Slyšela jsem o téhle nemoci ještě předtím než se nám narodil Ríša. Vím, že jsem potkávala na ulici postižené lidi chodící o francouzských holích, s nohama do X a věděla jsem - jo, ten je postiženej, má obrnu. Myslím, že jsem si představovala, že se s těma křivýma nohama už narodili. Že když se narodí dítě, hned je každému jasné - jo, ten má obrnu. Ale k tolik typickému zkřivení končetin dochází až mnohem později proto, že svaly nejsou zatěžovány přirozeným pohybem.

Jen podrobné neurologické vyšetření dokáže u kojence odhalit, zda je jeho opožděný psychomotorický vývoj způsoben poškozením centrální nervové soustavy nebo je to jen opoždění a dítě vše bez větších problémů dožene. Žádná matka, babička ani tetička tohle nepozná a poznat nemůže. Neptejte se své kamarádky: "Malý je nějak opožděný, nemám s ním někam zajít?" Nenechte se uchlácholit tím, že některé děti jsou lenivější, pomalejší. Na nic nečekejte a jestli máte pochybnosti, žádejte u lékaře doporučení na neurologii a rehabilitaci.

Hemiparéza, kterou má Ríša, je už u půlročního dítěte hodně zřetelná. Je vidět, že dítě vše dělá jen jednou rukou. Existuje ale i obrna, která postihuje jen nohy, diparéza, kdy si miminko hraje oběma rukama, sedí, třeba i leze, a vše se pozná teprve až nemůže začít chodit.

Ríša se nakonec, protože začal rehabilitovat pozdě, diagnóze dětská mozková obrna nevyhnul. Přesto, díky cvičení, se velmi zlepšil. Na začátku o své pravé ruce v podstatě nevěděl, dnes dokáže spojit dvě velké lego kostky k sobě. Ve dvou letech začal chodit, jen malinko kulhá. Pravou ruku nemá plně funkční, nedokáže třeba sebrat malé předměty. Pravidelně cvičit bude už do konce života. Ale udělal velký pokrok a stále se zlepšuje. To vše díky Vojtově metodě a hlavně naší trpělivé rehabilitační sestře.

Vojtova metoda není poukaz na zdravé dítě, ale je to velká šance. Nepromarněme ji.

Hodně se dozvíte také na mém blogu - dmo.blog.cz.