O bydlení na venkově, tramvajích a hypotéce

Žmuchlá v ruce obrázek tramvaje a možná se snaží uchovat si v paměti to jak vypadá, protože žádnou tramvaj neviděl už mnoho dní. Možná přemýšlí, jestli tahle podivná zvířata už nevymřela. Podezřívám ho už delší dobu, že skutečně tramvaje považuje za živé bytosti. Na otázku: "Jak dělá tramvajka?," by jistě hbitě zapískal "íííí" a napodobil tak vysoký hvízdavý zvuk, který tramvaj vydává, když zrychluje. Všimla jsem si toho zvuku teprve až díky mému autistickému synovi. On totiž vnímá věci a zvuky, kterým nevěnujeme pozornost. Jiné ale, pro nás podstatné, ignoruje. Melodii lidské řeči nijak nevyzdvihuje nad ostatními zvuky, proto zřejmě ve svých 3,5 letech mluví jako dvouleté dítě. Když zpívá písničku, reprodukuje řeč i výrazné zvuky hudebních nástrojů. Pro něj v tom není rozdíl.

Od malička je zvyklý žít v hluku města a najednou žije v tichu, na venkově. Že jsme se přestěhovali z města na venkov je pro něj opravdu velká rána, daleko větší než jsme si dokázali představit.

Přestěhovali jsme se především kvůli dětem. Upsali jsme své duše hypoteční bance, aby naše děti měly čerstvý vzduch, pohyb a radostné dětství. Aby se náš postižený syn mohl rozvíjet a zlepšovat. Ale on nechce jít vůbec ven. Bojí se.

Ve městě je ve svém živlu. Miluje hluk dopravy, svištění tramvají.

Nejraději by seděl celý den u hlučné křižovatky a sledoval tramvaje a auta. Vím, že by chtěl vběhnout doprostřed toho mumraje, natolik ho ten ruch fascinuje. Neuvědomuje si, jak je to nebezpečné. Zatím není možné mu to nijak vysvětlit, kvůli opoždění vývoje řeči by to nepochopil. Nezbývá než ho pevně držet a ani na okamžik z něj nespustit oči.

Ale tady na venkově, je to jinak. Ve vesnici, kde není téměř žádný provoz aut, kde je moc stromů, žádní kolemjdoucí a dost velký ticho, má strach. Jakmile se vzdálíme víc jak 20 metrů od domu, drží se mne jak klíště. "Ruku, ruku," volá, když kousek poodejdu.

Ríša rád chodí "do obchůdku". Jít ve městě "do obchůdku" je pro něj velká odměna. Ale místní obchod, velikosti většího Tabáku, kde není žádný jezdící pás na zboží a pokladní vyťukává cenu do mechanické poklady místo toho, aby pípla čtečkou kódu, ten za "obchůdek" nepovažuje. Vidím mu na očích jak přemýšlí: "Kdy je to "až zaplatíme"?

Znamená to přeci, že dám Figo na jezdící pás, pak to pípne a je moje.

Ale tady?!"

Ale jsou tu taky fajn věci. Může se denně koupat venku v bazénku. Když prší, vyfasuje gumáky a jde se brodit kalužema. Může házet kamínky do potoka. A taky má vlastní rýč, stejně jako táta. Nenapodobuje rytí, ale hraje si s ním rád. Běhá sem a tam po dlažbě před domem, rýč tahá za sebou a poslouchá řinčení. A běhá s balónem kolem domu. A jezdí na dětském nákladním autě z kopce u domu. A když přijede děda, vozí ho na kolečkách.

A maminka? Ta prozatím přišla o televizi, internet a o styk s lidmi. Ale může si léčit zrak pohledem na daleký obzor, vypít si kávu na vzduchu a na vzduchu taky sušit prádlo. Maminka může vzít děti ven kdykoliv, protože nemusí tahat kočár do druhého patra jako to bylo dřív. Maminka nic neutratí, protože v miniobchodě mají v podstatě jen mlíko a rohlíky.

A tatínek? Ten když přijde večer z práce, chvilku se potěší s dětmi, pomůže je uložit a uspat, nají se a pak si nasadí lampu čelovku a jde se pokochat ven do tmy, jaký to krásný dům a pozemek bude splácet až do důchodu. A přemítá, jestli se toho při tom záběru vůbec dožije.

Autorka má blog na adrese dmo.blog.cz.