Jak jsem na mateřské zpustla

Ale rána asi nejhorší byla, když mi má obézní matka (promiň mami) donesla své oblečení, které je jí už těsné, abych si ho vyzkoušela. Stěžovala jsem si totiž, že jsem po dvou těhotenstvích tak ztloustla, že si kromě kojící podprsenky (i když už dávno nekojím) a těhotenských kalhot (dítě už běhá po svých), nemám co obléct. Ranou nebylo to, že mi své oblečení dovezla. Ale to, že mi padlo jako ulité.

„To jsem dopadla,“ povzdechla jsem si, když už byla pryč, „já obleču věci své matky.“

„Mě to nepřekvapuje,“ poznamenal suše můj muž, "počítal jsem s tím," a dodal: „Každej chlap to přece ví, že než si vezme nějakou ženskou, má se podívat na její matku, aby věděl, do čeho jde.“

Už když poprvé poznal mou matku, mne na tuto lidovou moudrost upozorňoval. To jsem ještě byla štíhlá jako proutek, protože jsem dokázala den před schůzkou sníst jen jedno jablko. To, abych neměla nadmuté břicho jídlem a líbila se mu.

„Neboj se, já jsem po tátovi“, tvrdila jsem tehdy sebejistě.

Ukázalo se ale, že jsem neměla pravdu.

O ztloustnutí po dětech toho bylo napsáno a nalkáno opravdu hodně. Přidám se.

Vzpomínám si, že jednou, když jsem v dobře padnoucím kostýmu a s úsměvem úspěšné mladé ženy kráčela do práce, potkala jsem na ulici ufuněnou matku, tlačící kočárek. Měla na sobě nějakou ošoupanou bundu, ale hlavně, obrovské břicho. Břicho měla přesto, že dítě už vezla v kočárku.

„Takhle já nikdy vypadat nebudu,“ zařekla jsem se tehdy s lehkým odporem. „To nedopustím.“

A hle! Pár let uplynulo, stačily dva porody, hory dojezených pribiňáčků a políveček po dětech, nedostatek pohybu, protože moje malé děti chodí velmi pomalu a cvičit se mi nechce a břicho (opuštěné po porodu dítěte) jsem zaplnila tukem ochotně a velmi rychle.

Na poslední chvíli jsem sundala snubní prstýnek, aby mi ho nakonec nemuseli odřezávat z prstu. Zabalila své krásné štíhlé oblečení do krabic a začala nosit věci po mé matce.

Nedávno jsme byli s manželem i s dětmi v nákupním centru. Dříve, bez dětí, jsme tam chodili často. Nyní už tam téměř nechodíme, protože malé děti se v davu lidí špatně hledají. Přesto jim občas chceme dopřát vědomí, že na světě žije lidí spousta a shlukují se na místech jako jsou nákupní centra, nádraží, křižovatky tramvají a vánoční trhy. Chceme je naučit se mezi lidmi proplétat, protože jistě do konce života na vesnici nezůstanou.

Když jsme si sedli na lavičku, zatímco jsme děti usadili do houpací lokomotivy za deset korun, měla jsem pár minut čas na to, abych se rozhlédla kolem sebe. Uvědomila jsem si, že lidé jsou pěkně a vkusně oblečení a čistí. Pak jsem si prohlédla naši, už pár měsíců vesnickou rodinku, a lekla jsem se. Jindřiškovi jsem omylem nepřevlékla mikinu, co podědil už asi po deseti dětech a je to na ní vidět. Ríša má krátké kalhoty (rychle vyrostl a nestihla jsem koupit nové). My s manželem vypadáme dost unaveně a nestihli jsme se učesat. Navíc jsme všichni čtyři od bláta, protože žijeme na staveništi.

„Vypadáš jak socka,“ řekla by jistě moje sestra, kdyby mne tehdy viděla.

Tenhle příběh nemá žádnou pointu, žádné rozhřešení typu: „Začala jsem cvičit a hubnu!“ nebo „Jsem tlustá a krásná“.

Nehubnu a s tím, že jsem tlustá, jsem se nesmířila.

Některé věci se však s uplynulým časem ukázaly v jiném světle.

Po dvou porodech ani přesně nevím, kdo všechno mi tam sahal a už mne to tak nebere.

Dovedu si už představit, že ta tlustá maminka tehdy možná:…. už pár týdnů pořádně nespala, je ráda, že se dočkala rána, nakojila dítě a stihla ho nachystat na vycházku dřív, než začlo řvát znovu hlady. Zrovna si užívá chvíli, kdy miminko usnulo v kočáře a vypadá spokojeně. A je jí naprosto jedno, jaké má břicho a jestli je její bunda ošuňtělá.

A tomu drzému klukovi ze sousedství vzkazuju: „Přijď se podívat na má prsa teď, když jsou vzedmutá kojením a obezitou!“

I když taťka by k tomu jistě dodal: „Prsa se předvádět nebudou, výhody svého krušného manželství si nechám pro sebe!“

Autorka má svůj blog www.postizenedeti.cz.