Jak jsme zchudli

Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem maximálně podnikavá a praktická žena, peníze se mne drží pevně a i když nebudu zřejmě tak bohatá, abych přemýšlela, jestli strávím dovolenou na své první nebo druhé jachtě, nebudu mít nikdy problém koupit si vesměs všechno, po čem toužím. Mluvím o rozumné touze po nové podprsence, knize, kvalitních menstruačních tampónech a předražené kávě se zákuskem v kavárně s čistými toaletami.

My dva, já a můj manžel, jako pár patřící do skupiny párů jedním vtipným americkým autorem označených jako DINKs (Double Incomes and No Kids), (česky dva platy, žádné děti), jsme se tak skutečně měli. Kávičky, zákusečky, do kina s velkým plátnem a velkým popcornem, já kosmetika, holička (pravidelně bez výčitek) a manžel přehrávače, mobilečky a jiné stále menší technické serepetičky (taky pravidelně a bez výčitek).

Ten pocit finanční pohody si vybavuju už jen matně. Je to totiž už 4 roky, co jsem porodila našeho prvního syna a tak se postupně stalo, až jsme vyčerpali veškeré finanční rezervy (po narození druhého syna), že jsme si začali čím dál tím jasněji uvědomovat, že příjem je jen jeden, ale počet členů družstva se zdvojnásobil. Naše družstvo sponzoruje jen můj manžel (dnes už taťka) s malou pomocí státu. A začíná ho to pěkně zmáhat.

Hlavní velkou ranou bylo zjevení se dalšího, pátého člena našeho družstva. Tím pátým členem, nejžravějším, je naše hypotéka.

Chtěli jsme ji, prosili o ni. Jsme rádi, že jsme si ji mohli vzít. Od té doby, co ji máme, změnil se náš život k nepoznání.

K výplatě ještě daleko a peníze jsou utracené.

"Mami, představ si to, my už jsme utratili všechny peníze a výplata je v nedohlednu", volám své matce, "my jsme chudí."

"Vítej mezi normálními lidmi, takhle my žijeme pořád", odpovídá a dodává: "Neboj se, na to si zvykneš."

"Jak zvykneš? Nechci si zvyknout!"

"Prostě zvykneš."

Debet na účtu jsme jako DINKs využívali minimálně. Teď ho vymetáme pravidleně. Zvykám si.

"Budeme muset začít šetřit", naléhá na mne taťka a jedním dechem alibisticky dodává: "Ale já to neumím."

"Já taky ne," přidávám se, taky alibisticky, a v duchu si představuju, co všechno bych si chtěla koupit.

Vím, že jsem několikrát před Vánoci nebo narozeninami (jako DINKs samozřejmě) bezradně na otázku: "Jaký chceš dárek?" odpovídala: "Opravdu mám všechno a nepotřebuju vůbec nic. Nemám žádné přání."

Teď ale, když jsem k letošním Vánocům dostala popelnici, mám přání opravdu plnou náruč. A jsou to věci, které bych dříve za dárky nepovažovala. Dovedla bych se radovat z kvalitního toaletního papíru, tablet do myčky, prášku na praní, po kterém není prádlo špinavé a nesmrdí, ale je čisté a voní. Radovala bych se z dobré kávy (a udělám si ji sama doma), nového kartáčku na zuby a gelu do toalety.

Protože to všechno u nás zřejmě příštích 30 let neuvidíte.

Ale nebojím se o nás. Máme průpravu z dob studií, kdy já jsem na cestách stopem snědla za celý den jen půl sáčku instantní polévky a půl litru zmrzliny. Můj manžel zas vyzkoušel, jaké to je jíst celý měsíc jen vločky s mlékem.

Je pravda, že jsme se za léta DINKs trochu zhýčkali snadným životem. Ale já mám třicet kilo nadváhy a ty mi zemřít nedovolí. Taťkovi zas nedovolím zemřít já. Protože opravdu nevím, co bysme si bez něj počali.

Autorka má blog na adrese dmo.blog.cz.