O samotě, na sněhu

JE už asi týden. A JE stále bílý. A JE všude, taky na silnici před domem. A zdá se, protože už JE týden, že asi nepřijede nikdo, aby ho odklidil, cestu posypal nebo udělal něco, aby se po ní dalo jezdit.

Náš dům stojí ve svahu prudkého kopce. Na silnici před domem se teď dá báječně jezdit na bobech. Mně ale čeká pravidelný dovoz dětí do školky a opravdu nechápu, jak se tím sněhem budu brodit autem.

Diskutuju s manželem:

„Co bude s tím sněhem?“

„Jak co?“

„Odklidí ho někdo? Čí je to práce? Neměla by to zařídit obec?“ „Asi ne, není to hlavní cesta vesnicí.“

K průjezdní, protažené cestě je to asi tak 300 metrů, do kopce. Auto by nemělo šanci po sněhu vyjet. Má totiž letní gumy a řídím já.

„No, co by? Ráno naložíš děti do auta, nasadíš sněhové řetězy a pojedeš. Jak dojedeš (těch 300 metrů) k hlavní cestě, zase je sundáš a pojedeš dál,“ radí mi škodolibě manžel.

Nevím teď, jestli chápe vážnost situace. To bude Ríša chodit do školky až po prvním jarním tání nebo co? Vždyť bydlíme 13 km od statisícového města. Neodstěhovali jsme se do hor. To si máme místo auta pořídit sněžný pluh?

Od první jízdy autem, což není ještě tak dávno, jsem získala jako řidička velké sebevědomí. Už několikrát jsem řadila pětku, už jsem jela jednou po dálnici a taky zaparkovala mezi dvě auta (nejenom na prázdném parkovišti). Řídím opřená o opěradlo a ne s čelem přilepeným na skle a podivným šimráním v břiše. Nechci ale jezdit na letních gumách ve sněhu.

Na to se fakt necítím.

Cestu nikdo neprotáhl ani neposypal, zato připadl další sníh. Naštěstí od domu vede ještě jedna cesta, po polní blátivé (teda teď sněhové) cestě. Tahle cesta, na rozdíl od té asfaltové není do kopce, takže se dá projet. Vytloukla jsem z manžela slib, že i když na to nemáme, koupíme zimní gumy.

Ráno jsem odvezla Ríšu sněhem do školky. Řídila jsem (poprvé ve sněhu) s čelem přilepeným na skle a v břiše to stejné jako dřív. Od školky odcházela maminka, která tam zrovna odvedla své starší dítě, to mladší odvážela zabalené ve fusaku. Nesedělo v kočáře. Sedělo na saních.

My saně nemáme. Je to tady povinná výbava?

Vracím se zpátky domů, odbočuju z protažené cesty, na naši místní neprotaženou komunikaci. Jedu mírně z kopce, chci trochu přibrzdit, ale auto nebrzdí! To snad ne?! Jedu na letních gumách a ještě nefungují brzdy? Jakmile budu sjíždět z prudkého kopce k domu s touhle „rozhodněnezimní“ výbavou, jistojistě skončím v potoce.

Rozepínám bezpečnostní pás, abych mohla před srázem do potoka vyskočit z auta. Ještě, že nevezu Jindřiška, babička ho dnes hlídá doma.

Jindřišek rád stojí na stupínku u okna a dívá se ven. Co si asi bude myslet až kolem projede auto a z něj za jízdy vyskočí maminka?

Ne, o tom jsem v tu chvíli nepřemýšlela, přemýšlela jsem jen o tom, jestli STIHNU vyskočit a JAK přesně to udělám.

Vystoupila jsem z auta spořádaně jako normální maminka. Auto zabrzdilo.

Dnes je můj velký den. Po nekonečných dnech doma o svátcích, kdy jsem kromě dětí a svého manžela neviděla živého člověka, konečně promluvím s nějakými lidmi.

Vybavuju si Popelku, jak říká něco ve smyslu..nemám nikoho…pak se podívá na Rozárku a řekne…já vím, mám přeci přívěšek po mamince..

Taky bych si chtěla stěžovat...nemám nikoho, mé děti nemluví, nemám si celý den s kým promluvit…ale hned musím jedním dechem dodat (jako Popelka)...já vím, vždyť přeci… chodím do obchodu, mluvím s prodavačkou.

Můžu jí říct třeba: „podívám se, jestli mám drobné“...,nebo „rohlíků je pět“. Také učitelce ve školce říkám dobrý den a nashledanou.

Ale dnes, dnes je můj velký den. Jedu vyměnit pneumatiky. Budu mluvit s dalším člověkem. Řeknu mu svoje jméno a taky že jedu na výměnu pneumatik. Paráda! Moc se na něj těším.

Jsem ve vesnici, kde je pneuservis. Je vylidněná, jako ta naše. Cestu neznám, musím se zeptat. Hurá, po ulici jde starší pán.

„Prosím Vás, kde je tady pneuservis?“ Ještě jsem schopná se domluvit s lidma. Umím zeptat na cestu.

Ukazuje na dům opodál: „Zaparkujte si pod tou stříškou.“

Vychází neskutečně kouzelnej chlapík. Má na sobě vaťák a nějakou šílenou čelenku. Usmívá se a má výborný oční kontakt!

Mluvili jsme spolu minimálně 10 minut. Vyprávěl mi, jak se pískují disky kol a že v zimě už moc lidí vyměňovat zimní gumy nechodí. A hodil tázavý pohled, co tam teda dělám já, na začátku ledna.

„No, nám napadl u domu sníh.“ Vidím v jeho očích otázku: „A to jste si jako mysleli, že nenapadne?“ No, tak nějak, my jsme totiž z města a přestěhovali jsme se na vesnici.

Nemáme saně, zimní gumy ani hrablo na sníh. O sněhu nevíme nic, známe ho jen z televize.

Posledních pár dnů si z Ríši dělám trochu legraci. Legraci, které on, autista, nemůže rozumět.

On třeba řekne: „Krteček.“

A já na to: „No, jo, tak pojď ty krtečku.“

A tak v různých situacích. I třeba venku.

On, u kanálu: „Kanál“.

Já na to: „Ano, to je kanál, tak pojď ty kanále“ (jak to dořeknu uvědomím si, že to nezní vůbec hezky).

Říkám manželovi vždycky, když mi takhle nemístně něco ujede: „Je přeci jedno, co říkám, on mi Ríša stejně nerozumí.“ „Nerozumí, ale pamatuje,“ on na to.

Odpoledne jsem vyzvedla Ríšu ve školce. Na mou otázku „Byli jste venku?“ odpověděl poprvé smysluplně, i když po asi půl minutové pomlce a přemýšlení: „Na sněhu. Jezdil boby.“

Jsem nadšená!

„Vy jste byli na sněhu a jezdili jste na bobech, no teda! Tys to pěkně řekl!“

Ríša si radostně tleská. A pokračuje (přesně tak, jak to odříkává počítač): „Vé, Vé jako výr. Vé, Ypsilon, Er. VÝR.“

A dodává, s výborným očním kontaktem: „Ty výr!“

Autorka má svůj blog na www.postizenedeti.cz.