S dítětem v nemocnici

Kdo za ty špatné podmínky v nemocnicích může? My, rodiče nemocných dětí, jistě ne. Copak to, aby mohla být matka svému nemocnému dítěti na blízku v době, kdy je mu nejhůř, kdy je nemocné, není její základní právo?

Je mi jedno jaké kdo vymyslel zákony, příkazy a domácí řády nemocnic. Mám právo být se svým dítětem, když mne potřebuje.

Náš nemocniční příběh

Ríšovi byl rok, měl diagnózu dětská mozková obrna, přes usilovnou rehabilitaci stále nedocházelo k potřebným pokrokům a proto náš neurolog zavolal do nemocnice, aby zajistil co nejdřívější termín magnetické rezonance mozku a komplexního neurologického vyšetření. U malých dětí se magnetická rezonance provádí v celkové narkóze, proto plánovaná délka pobytu v nemocnici byla 8 dní.

Dopředu jsem sháněla informace o průběhu hospitalizace v Dětské nemocnici v Brně, kde mělo vyšetření proběhnout a zjistila jsem, že maminky nechávají u dítěte pouze přes den, ale v noci musí spát na ubytovně vzdálené asi 50 metrů od areálu nemocnice. Syna jsem v té době ještě kojila, velmi špatně spal a budil se i několikrát za noc s velkým pláčem. A ještě nikdy nebyl v noci beze mne.

Nedokázala jsem si představit, že bych ho v noci nechala samotného a tak jsem zjišťovala, jestli bych mohla jít do nemocnice v jiném městě. Bohužel nikde nebyl volný tak blízký termín, který jsme měli domluvený v Brně.

Do nemocnice jsem odjela vybavená spacákem s odhodláním spát na zemi, když mi nedají u syna lůžko. Přijímací lékařka mi sdělila, že syn je ještě malý, takže sice mám nárok na lůžko v nemocnici, ale místa pro maminky mají na celém oddělení jen 2 a ty jsou obsazená.

"Dobře, ale já ho v noci samotného nechat nechci, kojím a taky hodně pláče a budí se několikrát za noc", opáčila jsem a dodala: "Mám s sebou spacák a budu spát na zemi."

"To nepůjde", odpověděla, " zakopávaly by o Vás sestřičky jak budou v noci kontrolovat děti."

Navrhla, že mne přeobjedná na jiný termín, ovšem s tím, že zamluvit si lůžko pro sebe dopředu nemohu, takže příště můžeme řešit stejný problém.

To už jsem cítila jak se žhavím do běla: "Nemůžete mi odpírat vyšetření, jehož výsledek chce znát neurolog co nejdříve, aby mohl upravit léčbu!"

Lékařka mi tedy navrhla, že se přihlásím na ubytovnu, ale večer z nemocnice nemusím odcházet a mohu trávit noci na židli u postýlky.

Jsem si jistá, že si nemyslela, že bych mohla vydržet se o syna celé dny starat v nemocnici, kojit ho, přežít všechny stresy z odběrů krve, odpírání jídla a pití před narkózou, narkózu a pláč syna po probrání a při tom všem spát-nespat 7 nocí na židli. Patrně předpokládala, že to vydržím tak jednu noc a pak půjdu na ubytovnu. Já jsem ale věděla, že to nevydržím ani jednu noc a odcházela jsem s vědomím, že nakonec si lehnu na zem do spacáku tak, jak jsem původně měla v plánu.

Při příchodu do nemocničního pokoje mi ale spadla čelist. Malá místnost se čtyřmi dětskými postýlkami, mezi nimi uličky tak akorát na jednu židli. Přebalovací pult a vanička, dětský jídelní stůl a židličky. Na první pohled se zdálo, že jediné místo, kde bych si mohla ustlat je nemocniční chodba. Nakonec jsem ale nějak nasoukala pod ten malý jídelní stůl.

To, že jsem v nemocnici zůstala nikdo nezpozoroval. Prozradila jsem se v noci sama. V pokoji, kde jsme byli s Ríšou byla také malinká dvouměsíční holčička. Její maminka s ní nemohla zůstat v nemocnici, protože nekojila. Plakala v noci tak dlouho. A moc potichu. Měla jsem strach, že jí zapomněli dát mléko. Někdy kolem půlnoci jsem se zjevila v sesterně.

"Dobrý večer, to holčička u nás na pokoji už moc dlouho pláče. Ona pláče tak potichu, bojím se, že ji nemůžete slyšet. Nemá hlad?"

"Co tady děláte?" zalapala sestřička po dechu, když mne uviděla ve dveřích a zjevně vůbec neposlouchala, na co se ptám.

"Já tady spím."

"A kde???"

"Na zemi."

"A kdo vám to dovolil?"

"Já jsem se domlouvala s paní doktorkou na příjmu, že tady můžu v noci zůstat." (O tom že jsme se dohodly na spaní na židli jsem se samozřejmě nezmínila.)

Sestřička se šla podívat kam jsem se uložila a když viděla, že mám spacák položený přímo na linoleu, vyhrabala někde dětský koberec a dala mi ho jako podložku.

Druhý den se jako zázrakem uvolnilo lůžko v pokoji pro matky s dětmi. A délka pobytu v nemocnici se, také jako zázrakem, zkrátila z plánovaných 8 dnů na 4 dny. Spala jsem tam tedy ještě 2 noci, ale to už v posteli hned vedle svého syna.

Ríša se první noc 4x vzbudil a plakal, byla jsem ráda, že jsem tam u něj zůstala. Plakaly i jiné děti, hlavně k ránu, budily se už kolem šesté a maminky přicházely nejdřív v sedm. Třeba dvouleté děti nechaly klidně tu hodinu plakat. Je pravda, že občas se pokusily dítě uklidnit (něco jako "Aničko neplač, maminka brzy přijde" ale to bylo všechno). Takhle k ránu mají sestry jistě spoustu jiné práce. A hlavně není jich tam ani na tolik dětí dost.

Změnilo se něco?

Tenhle zážitek je ze začátku roku 2006, znovu jsme se na hospitalizaci do brněnské dětské nemocnice dostali o dva roky později. V té době už delší dobu probíhala diskuze vedení nemocnice se zástupkyněmi mateřských center v Brně, po nemocnici všude visely plakáty o tom, jaké má dítě práva a jak je pobyt rodiče u dítěte důležitý. Nepředpokládala jsem, že by se situace mohla opakovat.

U příjmu stejná lékařka a velmi podobný dialog. Místa pro matky už jsou 4 (jak směšné číslo) a jsou samozřejmě obsazená. Syn vybaven průkazkou ZTP/P měl nárok na doprovod i když mu už byly 3 roky a nebyl dávno kojený. Ale v noci opět jediná možnost, ubytovna. Tentokrát jsme na ubytovnu přistoupili, věděli jsme, že syn doma většinou prospí celou noc a doufali jsme, že se unaví natolik, že bude spát i v nemocnici. S Ríšou byl v nemocnici tatínek, já byla doma a ještě kojila druhého, ročního syna.

To, že se na neurologickém oddělení vůbec nic nezměnilo, mne překvapilo také proto, že jsem ve stejné nemocnici byla několik dní s mladším synem, byla jsem ale na jiném oddělení. Tam matky spaly sice v jiném pokoji než děti, ale na stejné chodbě. Nechápala jsem, proč jsou v jedné budově nemocnice takové rozdíly v komfortu pro matky.

Jaké je to v jiných nemocnicích?

S Ríšou jsem byla několik dní ve svitavské nemocnici, kam jsme se dostali během dovolené. Lůžko pro matku dítěte je tam samozřejmost. Na poslední hospitalizaci jsme byli nedávno, v Praze v Motole, na neurologii. Ríša měl už 3,5 roku, nikdo nechtěl vidět průkazku ZTP ani nikdo nepodmiňoval získání lůžka u dítěte kojením. I tam je lůžko pro matku samozřejmost.

A já se ptám. Jak to, že jsou takové rozdíly mezi nemocnicemi, nebo dokonce mezi odděleními ve stejné nemocnici? Jak to, že dítě z jedné oblasti republiky může být v nemocnici se svou mámou a druhé ne? Jak to, že možnost mít mámu u sebe závisí na tom jakou nemocí dítě trpí a tedy na kterém oddělení může ležet?

Platby zdravotního pojištění odvádíme všichni stejné. Neměly by naše děti mít právo na stejné podmínky při pobytu v nemocnici?

Možná je to výzva pro zdravotní pojišťovny, aby hlídali úroveň poskytovaných služeb. A tam, kde základní dětské právo "Aby tu byla máma, když je mi zle" není splněno, byla platba nemocnici krácena. Jen tak to budou vedoucí pracovníci nemocnic konečně řešit.

Autorka má blog na adrese http://dmo.blog.cz