Spojit všechny síly k návratu „domů“

A jaké psychiatrické problémy by mohlo mít dítě – žije přece své šťastné dětství. Jak je tomu ve skutečnosti?

Když byla Anička v 7. třídě základní školy, přihlásila se první ataka její nemoci – schizoafektivní psychózy. Měla halucinace, bludné představy, střídaly se jí nálady, neviděla žádný smysl života. Opakovaně se pokusila o sebevraždu, vypadalo to, že ani nebude schopna dokončit povinnou školní docházku. Byla hospitalizována v Dětské psychiatrické léčebně v Opařanech (za maximální podpory a spoluúčasti rodiny i školy).

S Aničkou jsem se setkala letos začátkem června, když přiběhla za ředitelkou opařanské psychiatrické léčebny, aby jí s rozzářenýma očima ukázala čerstvé maturitní vysvědčení a pochlubila se, že se chystá ke studiu na jazykové škole. Povšimla jsem si na ní jediné zvláštnosti – že je mimořádně zaujata sama sebou, dění okolo ji moc nezajímalo. „Aniččin případ vypovídá o schopnostech člověka k návratu do života. Je sice trvale na lécích, ale byla schopná bydlet na internátě, odmaturovala, plánuje další studium,“ řekla ředitelka Dětské psychiatrické léčebny (DPL) v Opařanech MUDr. Iva Hodková.

„U nás můžete najít děti s akutními psychiatrickými stavy z jihočeského kraje, ale i ty, které potřebují dlouhodobější péči, která následuje po akutním stavu, z celé ČR,“ řekla MUDr. Iva Hodková. „Někteří pacienti jsou zde na první hospitalizaci, jiní jsou u nás třeba poosmé. Snažíme se, aby léčba byla co nejhumánnější, abychom umožnili pacientům co nejlepší kvalitu života – základem musí samozřejmě být kvalitní diagnostika i léčba.“

V Opařanech se můžeme setkat s dětmi s psychózami, po sebevražedných pokusech, s postraumatickými stresovými poruchami, s agresory, i s dětmi s různými typy mentálního postižení – pokud psychiatrickou péči potřebují. „I mentálně postižené dítě může mít psychózu, může být neklidné, může mít úzkosti. Příroda mu sice nadělila menší intelekt, než je běžné, ale jinak má všechny orgány a tudíž i nemoci jako každý z nás.

Když jsem sem nastoupila, byly tu bezprizorní děti, které neměly šanci se odtud dostat jen proto, že neměly kam jít, že třeba nebylo místo v ÚSP. To už se vůbec nestává. Jsem si jistá, že kdyby se tato léčebna zrušila, za několik hodin tu nikoho nenajdete, protože každý má kam jít, má své zázemí, své ,domů‘,“ zdůraznila Iva Hodková.

Specifikem dětské psychiatrie je také to, že čím je dítě mladší, tím víc se stírají symptomy dospělé psychiatrie, takže problém se spíš projevuje poruchami chování nebo nějakými nápadnostmi, zvláštnostmi. Teprve čím je zralejší, má symptomy blízké dospělé psychiatrii.

V léčebně jsou i předškolní děti – většinou jsou zde s poruchami vývoje, jehož projevy nejsou korigovatelné bez odborného přístupu a medikamentózní terapie a neví se, k čemu dítě spěje. Většinou to bývají děti hyperkinetické, se zvláštnostmi v projevech, s poruchami emocí a vztahů.

Překvapilo mě, že při prohlídce léčebny jsme na jednotlivých odděleních až na výjimky téměř nikoho nezastihli – děti nikde. „Mají programy,“ usmála se mému údivu MUDr. Hodková. „A nejsou to programy ani tak volnočasové jako léčebné. Každý program má nějaký smysl a cíl, navzájem se doplňují a tvoří mozaiku, ze kterých lékaři vybírají pro jednoho každého pacienta ty nejvhodnější.“

Když se řekne „Opařany“, rodiče se nejprve téměř hroutí, ale když přece jen nechají dítě hospitalizovat a vidí posuny a úspěchy, vracejí se, někdy k opakovaným hospitalizacím, jindy dítě zůstává v ambulantní péči. Rodiče si založili i svépomocné skupiny, mají svoji webovou stránku. Je to potěšitelné, protože psychiatrické onemocnění je skoro vždy běh na dlouhou trať, který téměř nikdy nekončí, stále se objevují nové nápady, nové přístupy a spolupráce rodičů je velice důležitá.

Malé děti nejsou v Opařanech hospitalizovány s matkou – prý i proto, že někdy jsou kořeny problému dítěte právě v rodině. Ale rodičům jsou umožněny návštěvy v podstatě bez omezení. Mohou se zde za poplatek ubytovat, mohou zde být přes víkend i v týdnu, aby byli s dítětem co nejvíc – pokud je to samozřejmě v jeho prospěch.

Mezi pacienty ale převažují děti školního věku a studenti. „Dětská psychiatrie je ,závislá‘ na průběhu školního roku. Školní rok je pracovní proces a čím větší a delší zátěž na dítě působí, tím spíš psychická porucha nebo duševní choroba vypukne. Z hlediska léčebny jsou ,nejúrodnější‘ měsíce před koncem pololetí a především ke konci školního roku – duben, květen, červen,“ vysvětlila MUDr. Iva Hodková.

Prostor opařanské léčebny poskytuje možnost zachovat princip jako v běžném životě – dítě se na svém oddělení musí do školy připravit, musí se obléci, obout a jde do jiné budovy. Nepřejde tedy jen z místnosti do místnosti, jako je to v mnoha jiných podobných léčebnách. Výhodou je to zvláště u dětí, které jsou hospitalizovány dlouhodoběji. Pak má velký význam vše, co je přiblíží chodu běžného života.

V areálu léčebny se nacházejí Speciální školy při DPL Opařany, jejichž zřizovatelem je krajský úřad, se 140 místy pro žáky základní, zvláštní a pomocné školy.

MUDr. Iva Hodková vidí největší devizu léčebny v kvalitním a vzdělaném personálu. Právě díky dostatku vzdělaného personálu si může léčebna „dovolit“ strukturovanou péči.

„Neustálé vzdělávání je nutné, může k nám přijít třeba kvalitní sestra z chirurgie, ale musí se nezbytně seznámit s dětskou psychiatrií. Personál si také nesmí svoji práci plést s výchovnou činností, i když samozřejmě bez výchovného usměrňování to ani v dětské psychiatrii nejde.“

Pacienti mají často velmi náročné diagnózy z hlediska odborného i ekonomického. Takovou diagnózou je např. rozvoj psychotického stavu.

A personál si musí být vědom, že když se pacient vrací z psychoterapie, je to jakoby se vracel z chirurgického sálu a musí být vybaven dostatkem vědomostí, aby se nestávalo, že by se choval tak, aby se dítěti „rána“ zase rozpadla…

Asi 30 % pacientů opařanské léčebny je vychováváno mimo rodiny – do léčebny přišli z dětských domovů, výchovných ústavů, diagnostických ústavů. A v Opařanech jsou na léčbě, ne náhradou za své původní prostředí. Pochopení právě této skutečnosti je však problémem, se kterým se ředitelka léčebny potýká. Léčebna je totiž často zaměňována s výchovnými zařízeními nebo s ústavy sociální péče.

„Dokonce i zdravotní pojišťovna nám nechtěla zaplatit ošetřovací dny u pacienta, který k nám byl poslán z výchovného ústavu pro mládež (VÚM) od psychiatra s psychózou – proč prý by to měli platit, když už v jednom ústavu byl. Nemohli pochopit, že je to srovnatelné, jako kdyby klientovi VÚM nechtěli zaplatit operační zákrok na chirurgii, protože by šel z jednoho zařízení do druhého,“ postěžovala si MUDr. Iva Hodková. „Udržujeme zde tradici štědrovečerní vizity. O vánocích nám zde zůstávalo kolem 120 dětí, dnes jich zde v tu dobu najdete určitě méně než padesát. Považuji to za náš odborný úspěch, že každé dítě má kam jít, má svoji ,cílovou stanici‘. Ale z ekonomického hlediska ,krvácíme‘. A setkala jsem se ze strany pojišťovny i se slovy: ,Když tam máte tak těžké stavy, jak říkáte, proč je pouštíte domů…‘ Není příjemné opakovaně dokazovat, že děláme vysoce odbornou práci jako každý jiný lékařský obor. Věřím však, že dětská psychiatrie typu odborného léčebného ústavu bude vyhledávána právě pro svá specifika a aktuálnost.“

My, lidé, se staráme od narození u dítěte hlavně o tělo – o kyčle, očkování, metabolické vady, na „duši“ moc nemyslíme. „Mám často pocit, že lidská duše je jako pomeranč se silnou, tlustou slupkou. A když ty vrstvy kůry necháme narůstat a když je šetrně neodlupujeme, aby dužina byla čerstvá a zdravá, přicházejí problémy,“ vysvětlila MUDr. I. Hodková.

A lidé se pak mnohdy diví, jak může být dítě nešťastné, když přece „mělo všechno“, že může suicidovat, že má takové trápení, se kterým není schopno se svěřit, že utíká ke drogám.

Samozřejmě by bylo ideální, kdyby taková zařízení, jako je DPL Opařany, nemusela vůbec být. Ale poruchy a nemoci duše jsou staré jako lidstvo samo a psychiatrie tak je samozřejmou součástí společnosti. A cílem práce dětské psychiatrie jsou moderní přístupy a metody v diagnostice a léčbě dětských pacientů, které mají natolik zefektivnit léčbu, aby se dítě mohlo co nejrychleji vrátit do svého rodinného prostředí.