Jak jsem stonal

Když onemocní dítě a je nutná hospitalizace, stává se v mnohém závislým na zdravotnících. Právě oni je musí zajistit, co se odborné péče týká. Ale stejně důležitý je doprovod v podobě rodičů nebo jiného blízkého člověka. A já vám dnes budu vyprávět o jedné nemocnici, kde jsem se měl opravdu fajn, ačkoli mi nebylo vůbec dobře.

Vzbudil jsem se a byla už tma, nemohl jsem skoro dýchat a bylo mi horko. Máma řekla, že do rána čekat nebudeme a poslala tátu, aby sehnal někoho, kdo by nás odvezl do nemocnice. Už zase? Byl jsem tam nedávno, měl jsem nějaké křeče a píchali mě do zádíček. Moc to tenkrát bolelo, ale máma byla celou dobu se mnou a mluvila na mě.

Po několika minutách už jedeme směr Ústí nad Orlicí, je mi hodně špatně. Máma mi šeptá, ať ještě chvilku vydržím. Budu se snažit, vím, že se o mě hodně bojí. Snad mi brzy pan doktor nebo paní doktorka pomůže.

A už jsme v nemocnici, docela ta cesta utekla. Je tu plno světla a hraček, čekáme na pana doktora. Brzy přichází a ptá se mých rodičů, proč jsme přijeli a co mě trápí. Všechno mu pověděli a on mě studí na hrudníčku takovým naslouchátkem a strká mi do pusy nějaký klacík, je to nepříjemné, ale máma povídá, že je to potřeba. Věřím jí, ale stejně si musím zakřičet, to by jinak nešlo. Všichni mě utěšují, dokonce i ten pan doktor. Řekl rodičům, že tu musím zůstat, protože mám laryng něco a mohl bych se udusit. Naši to asi tušili, protože tašku s věcmi máme s sebou.

Máma mě odnáší do vysoké kovové postýlky, tohle oddělení se prý jmenuje jednotka intenzivní péče. Už jsem tu byl, dokonce je tu stejná sestřička jako minule. Usmívá se na mě a říká, že se určitě brzy uzdravím a že maminka bude pořád u mě. Potom musím vydržet píchnutí do ručičky, pláču, ale za chvilku je to hotovo, moc mi pomáhá koukat na mámu. Dostal jsem hodně léků a dali ke mně nějakou hadici, kterou foukají léky a vlhký vzduch. Pořád na mě někdo klidně mluví, abych se moc nebál. Taky si vyzkouším takový zvláštní svítící kolíček na prst, prý tím kontrolují, jak mi ťuká srdíčko. Ještě mi nafouknou balónek na ruce a můžu zkusit spát. Nejdříve to moc nejde, ale potom konečně usínám.

Najednou koukám a máma nikde, to se musím tedy ozvat. Ale sestřička pro ni hned šla a už je u mě. Byla si na chvilku zdřímnout, je také unavená. Nalepili mi takový malý pytlíček tam... no víte kam, musím do něj načurat.

A nechci jíst to, co mi dávají, naštěstí sestřička našla přesnídávku a směje se, jak mi jede. Sehnala mi kaši do lahve, ale tahle mi nechutná, docela si vymýšlím, ale nikdo se nezlobí. Jen si tedy budu muset počkat na tátu, až mi přinese jídlo, na které jsem zvyklý. To potom se mnou bude chvíli on a máma půjde do sprchy a na kafe a protáhnout si záda.

Večer se koupu v takové zvláštní vaničce, je to legrace. Je mi trošku lépe a těším se, až budeme s mamkou spát ve stejném pokojíčku. Hned vedle JIP je oddělení pro kojence a batolata, mají tam tu velkou dřevěnou loď s měkkými kostkami a plyšovými zvířátky a bazén s balónky, spoustu hraček a kočárky na vožení dětí, které ještě nesmějí běhat...ale na to se musím vyspat.

Další den po vizitě se konečně můžu přestěhovat za mámou. Mám teď postýlku vedle jejího rozkládacího křesla a hned jsme oba veselejší. Musím okamžitě zkontrolovat, jestli je tu vše při starém. Mamka mě posadí do jednoho kočárku a už jezdíme sem a tam po chodbě. Po několika minutách jsem tak plný dojmů, že usínám na celé tři hodiny. Tohle dopoledne bylo opravdu rušné.

Všechny sestřičky jsou tu moc hodné a milé, celý den se na nás krásně usmívají. Hodní jsou i lékaři a lékařky, ale ty tak často nevídám.

Další den už se můžu chvilku projít a pohrát si v tom bazénu s barevnými balónky, ale ještě mám slabé nožičky a pokašlávám, tak to nesmím přehnat. Ve vedlejším pokoji jsem si našel kamaráda, je tu také se svou maminkou.

No a potom už mi bylo pořád lépe a lépe, až jsme nakonec mohli jít po pěti dnech domů.

Musím moc a moc poděkovat všem lékařům a sestřičkám, bez jejichž laskavé péče bych tohle všechno zvládal o moc hůře. Děkuji jim za to, že si vždy udrželi úsměv a laskavý tón hlasu. Jsem velmi rád, že se mnou rodiče mohli být 24 hodin denně a držet mě za ruku, když mě sestřičky musely píchat nebo dělat jiné nepříjemné věci.

Děkuji.

Radimek s maminkou