Když je dítě v nemocnici…

Cizí postel, neznámí lidé, bolest, úzkost, strach z neznámého. Právě tyto atributy stojí často na začátku životní zkušenosti zvané pobyt v nemocnici. V tu chvíli je celkem jedno, jestli jde o krátkodobou, nebo dlouhodobou hospitalizaci. Pro každého člověka znamenají dny strávené na nemocničním oddělení vytržení z běžného prostředí a každodenního rytmu, na který je zvyklý, omezení v pohybu i činnostech, dočasnou ztrátu blízkých… Pokud se stává pacientem dítě, pak je to především na vás, rodičích, jak se s obdobím hospitalizace vyrovná.

Právě doba prázdnin bohužel "přeje" nejrůznějším úrazům, po kterých děti mohou skončit na nemocničním lůžku. Častou příčinou hospitalizací kojenců a batolat jsou rotavirové infekce (o nich jsme v poslední době několikrát na našich stránkách psali), komplikovaná průjmová onemocnění se však v létě nevyhýbají ani starším dětem. V neposlední řadě se v nemocnici ocitají děti s nemocemi dýchacího ústrojí (akutní zánět průdušek, zánět plic) či infekcí močových cest.

Co vlastně pobyt v neznámém nemocničním prostředí pro dítě znamená? Především přináší spoustu obtíží - kromě samotné nemoci či zranění a problémů s tím spojených jsou to léčebné a vyšetřovací výkony, které bolí nebo jsou jinak nepříjemné (vyvolávají úzkost a strach), odloučení od blízkých lidí při hospitalizaci (ztrátu citového zázemí nejhůře snášejí nejmenší děti do 3 let), nejrůznější omezení (v pohybu, izolaci od kamarádů), která dítě nedovede rozumově zpracovat. Je proto velmi důležité, aby při pobytu v nemocnici - pokud je to jen trochu možné - nezůstávaly děti mladší 6 let samy.

Díky tomu, že se v posledních 20 letech mění podmínky v českých nemocnicích, mohl se začít uplatňovat přístup péče zaměřené i na rodinu pacienta - ve světě známý pod názvem "family-centered care" (FCC). Rodiče tak dnes mohou se svými malými dětmi zůstávat v nemocnici, což bylo dříve naprosto nemyslitelné, doprovázet je na vyšetření a podporovat je v uzdravení. Stále to však neplatí stoprocentně, mnoho rodičů nezná svá práva a možnosti. Také proto Nadační fond Klíček v roce 2007 spustil informační a osvětovou kampaň s názvem Nezůstat sám - mimo jiné poukazuje na to, že podle Listiny základních práv a svobod má rodič právo být se svým dítětem 24 hodin denně a odloučit je od něj může soud jen na základě zákona (více najdete na www.detivnemocnici.cz).

Myšlenky kampaně Nezůstat sám:

• Děti by v nemocnicích neměly zůstávat samy, bez doprovodu svých rodičů.
• Rodiče, kteří doprovázejí v nemocnicích své děti, by neměli zůstávat sami se svými novými starostmi, obavami a otázkami.
• Pečující odborníci, kteří se o děti v nemocnicích starají, by neměli zůstávat sami na všechny starosti, které jim jejich práce přináší.
• Děti, rodiče i pečující odborníci potřebují možnost otevřeně spolu hovořit o svých starostech.

Mami, buď tu se mnou

V roce 1952 zdokumentoval britský psychoterapeut James Robertson krok za krokem osmidenní hospitalizaci holčičky Laury a film nazval "Dvouletá jde do nemocnice". Malá Laura podstoupila operaci pupeční kýly. V době pobytu v nemocnici měla zajištěnu veškerou zdravotnickou péči, přesto se ukázalo, že "něco" není v pořádku. Laskavost a empatie personálu nedokázaly zkrátka nahradit rodičovskou náruč - odtržení od nejbližších bylo pro dětskou duši naprosto nepřijatelné, ačkoli šlo o nekomplikovanou, krátkodobou hospitalizaci. Dětský pláč byl (a bohužel dodnes často je) považován za zcela "normální" projev dítěte, které se ocitlo v nemocnici. Stejně jako bylo považováno za normální, že dítě bylo při pobytu v nemocnici odděleno od svých rodičů. Jenže tak malé dítě nedokáže pochopit, proč má být samo bez maminky, která je opakovaně zrazuje tím, že od něj odchází… Několik měsíců po hospitalizaci se Laura své mámy zeptala: "Kde jsi celou tu dobu vlastně byla?"

Právě film o malé Lauře spustil lavinu diskusí na téma potřeby hospitalizovaných dětí mezi odborníky i laiky, a to nejen v Británii. Diskusí, které přispěly k zásadním změnám v přístupu k péči o dětské pacienty.

U nás na mnoha místech takové diskuse stále probíhají, o čemž svědčí četné příspěvky rodičů na různých internetových portálech. Setkat se v nich můžete třeba i s názory, že je lepší, když rodič u lékařských procedur, které dítě podstupuje, není. "Nemůžu se dívat na to, jak moje dítě trpí," zní vysvětlení dospělého, jemuž vzápětí oponuje přesila rodičů, kteří apelují na to, aby rodiče byli u všech vyšetření a dítě nezůstávalo v nemocničním prostředí ani na chvíli samo. Rodičů nepochybujících o tom, že je jejich nemocné děti potřebují. Pročítáte si mnohdy až neuvěřitelné zážitky rozhořčených i nešťastných lidí, kteří si při pobytu s dítětem v nemocnici prošli "peklem", i názory těch, kdo si nemohou vynachválit péči lékařů a sester. Najdete tu také nemálo reakcí lidí z řad zdravotnického personálu. Podstatné na tom je, že díky internetu mohou (nejen) rodiče své zkušenosti sdílet, že se tak mohou vzájemně podporovat a vlastně i "vychovávat" k určité odpovědnosti.

Přístup zdravotníků k rodičům hospitalizovaných dětí se mění, stejně jako se mění přístup rodičů k lékařům a sestrám. Rodiče zjišťují, že existují určité možnosti při pobytu dítěte v nemocnici, že mohou být při lékařských procedurách a uzdravování svého potomka velice prospěšní, že také dítě má svá práva, a hlavně - že je důležité, aby s dítětem byli. Jsou mnohem informovanější a mnozí z nich se nedají odradit ani v případě, kdy narazí na větu: "To nejde." Hledají cesty, jak být svému nemocnému dítěti co nejprospěšnější. Stejně jako ty cesty hledá mnoho zdravotníků. A i tady platí: Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod. V nemocnici snad více než kde jinde záleží na lidech a jejich přístupu.

Ptejte se, ptejte se, ptejte se

Je důležité vědět, že v každé nemocnici fungují jiná pravidla - co je na jednom místě možné, na jiném vám nedovolí - např. pobyt s dítětem na JIP. Obecně jsou u nás v současnosti rodiče dětí (nebo jiná blízká osoba) přijímáni na oddělení jako tzv. "průvodci". Pokud chcete být se svým dítětem při pobytu v nemocnici, řekněte o tom nejdříve ošetřujícímu lékaři. Ten totiž většinou o přijetí rozhoduje a v takovém případě za vás bude hradit pobyt příslušná zdravotní pojišťovna. Může se stát, že z nějakého důvodu není možné rodiče na oddělení přijmout, potom mohou zůstat z vlastního rozhodnutí, ale musí si sami zajistit ubytování (pokud nemocnice není v místě jejich bydliště) a stravování. Jestliže v nemocnici z jakéhokoli důvodu zůstat nemůžete, pokuste se s personálem domluvit na neomezeném přístupu ke svému dítěti podle svých časových možností.

Určitě se u staniční sestry na oddělení informujte, jak pobyt rodičovského doprovodu s dítětem probíhá. Seznamte se s podmínkami, za jakých smíte na oddělení zůstat v noci - i to se liší nemocnici od nemocnice, dokonce v rámci jednotlivých oddělení jedné nemocnice.

Pro pobyt s dítětem v nemocnici existují tři základní možnosti:

• pobyt s dítětem přímo na pokoji - lůžko pro rodiče je umístěné vedle lůžka pro dítě,
• společný pokoj pro matky na oddělení (to víceméně ovšem znemožňuje pobyt otce na oddělení přes noc),
• rodič je na oddělení s dítětem jen přes den, v noci přebývá např. na ubytovně či na jiném oddělení nebo odchází domů.

Na některých odděleních funguje i kombinace uvedených možností - přímo na pokojích s dětmi třeba přednostně zůstávají maminky kojenců, případně batolat, a ostatní spí na ubytovně či v pokoji pro matky, který se nachází přímo na oddělení. Můžete tak být se svým dítětem celý den a v noci jste jen kousek od něj. Podle zkušeností rodičů na některých dětských odděleních umožňují strávit noc vedle lůžka dítěte na židli.

Jako rodič máte právo vědět o vyšetřeních, která dítě podstupuje. "Ptejte se, třeba i opakovaně. Nikdo neříká, že to sestřičky s námi mají jednoduché, ale my s nimi mnohdy taky ne :-)," napsala na webu Rodina.cz jedna maminka. Ano, nebojte se zeptat na všechno, co vás zajímá, na zdravotní stav, jednotlivé procedury, průběh léčby atd. Narazíte-li na problém, obraťte se na ošetřujícího lékaře, případně na primáře oddělení. Pokud máte štěstí a na oddělení je herní specialista, směřujte své dotazy nejlépe k němu. (O herních specialistech píšeme dále v článku.)

I my jsme se zeptali - na to, co by vás v souvislosti s pobytem dítěte v nemocnici mohlo zajímat. Na naše otázky odpověděl zástupce primáře dětského oddělení Nemocnice Strakonice MUDr. Martin Gregora.

1) Co je z pohledu lékaře pro dítě - hospitalizované ať krátkodobě či dlouhodobě - nejdůležitější?

Aby mohlo být hospitalizováno s rodičem nebo někým blízkým, nebo alespoň aby mu mohli být rodiče nebo blízcí známí co nejdéle nablízku.

2) Je dnes běžné, že rodiče mají možnost zůstávat s dítětem v nemocnici 24 hodin denně, tedy i přes noc (zejména u malých dětí), během vyšetření, případně i při operaci?

Ano, je to běžné. Vyžaduje to Charta práv dítěte a pojišťovna hradí pobyt rodiče s dítětem do 6 let. Rodič si tedy většinou jen přispívá na stravu. Tam, kde je omezený počet lůžek, lze pobyt rodičů řešit možností být u lůžka celý den a na noc, až dítě usne, jít spát na ubytovnu. Pobyt s dítětem během vyšetření je velmi často také možný. Pobyt rodiče na operačním sále zřídkakdy. Operační sál má svá specifika, pro která je pobyt laika z mnoha pohledů komplikovaný. Navíc dítě v celkové narkóze z přítomnosti rodiče nijak neprofituje. Význam má, když rodič může k operaci dítě doprovodit a předat anesteziologovi. Případně pak zase být s dítětem, když procitá z narkózy.

3) Mohou rodiče své děti na pobyt v nemocnici nějak připravit (v případě, že jde o plánovanou hospitalizaci)?

Určitě, možnost přípravy dítěte se odvíjí od schopností rodičů vysvětlit takovou situaci. V některých případech může pozitivní roli sehrát dětský psycholog.

4) Platí rodiče za případný pobyt s dítětem v nemocnici?

U dítěte do 6 let připlácí obvykle jen za stravu, jak již bylo řečeno, a od věku 6 let pak hradí i vlastní pobyt. Ceny se v jednotlivých zařízeních mohou lišit. Informace rodiče najdou na webových stránkách té které nemocnice nebo dětské kliniky.

5) Jsou rodiče, kteří s hospitalizovaným dítětem tráví v nemocnici maximum času, vnímáni lékařským personálem jako přínosní činitelé při léčbě dítěte, nebo naopak práci lékařů a sester nějak ztěžují?

S tím, jak došlo k provalení bariéry a rodiče se koncem minulého století pustili k dětem na téměř neomezenou dobu, musel si personál zdravotnických zařízení na tento fakt zvyknout. Chvíli trvalo, než všichni pochopili, že přítomnost rodiče u dítěte je jeden z nezastupitelných bodů léčby a že pomáhá nejen dítěti překonat nemoc a dříve odejít z nemocnice domů, ale i samotnému personálu oddělení.

6) Setkáváte se i s rodiči, kteří během pobytu svého dítěte v nemocnici zůstat na oddělení nechtějí a docházejí jen na návštěvy, případně za dítětem nechodí vůbec?

Ano, setkávám, ale v naprosté většině mají rodiče objektivní důvod, proč nemohou s dítětem sdílet jeho trápení. Většinou je to sourozenec, kterého nemá kdo hlídat, a většinou se to týká starších dětí.

Pokud je to možné, dítě na hospitalizaci připravte

To, co provází děti (a nezřídka také jejich rodiče) nejen při hospitalizaci v nemocnici, ale často i při pouhé návštěvě lékaře v ambulanci, je strach. Strach z bolesti, z odběru krve, injekce, nebo i jen z pouhého lékařského vyšetření. Co mi vlastně budou dělat? To, jak si děti představují, co je čeká, je často mnohem důležitější než nepříjemné vyšetření samo. My jako rodiče nemůžeme ovlivnit, jestli dítě něco bolí, ale můžeme mu před plánovaným pobytem v nemocnici mnohé dopředu objasnit, ovlivnit jeho představy o tom, co se bude dít.

Pokud máte možnost a vaše dítě není úplně malinké, popovídejte si s ním o hospitalizaci v nemocnici předem a pokuste se ho na nejdůležitější okamžiky připravit.

• Vysvětlete dítěti, proč musí do nemocnice, co mu tam budou dělat, jak to v nemocnici vypadá… Hledejte srozumitelné výrazy, ale mluvte jednoduše a podle pravdy. Zkuste najít i nějaké klady - možná tam potká nové kamarády, nebude muset pomáhat s úklidem jako doma…
• Neříkejte: "Nemusíš se bát, to nebolí." Dítě by mělo vědět, že lékař je od toho, aby mu pomohl, že vyšetření nemusí být příjemné, a může i bolet, ale je to důležité pro to, aby se uzdravilo. Nelžete mu, že se na něj pan doktor jen podívá a nebude mu nic dělat - příště už by vám dítě nemuselo věřit.
• Kupte si dětský lékařský kufřík a zahrajte si doma s nějakým plyšákem na to, že jde do nemocnice a jak by asi mohlo vypadat to, co se mu tam bude dít. Můžete mu zavázat packu, dát injekci, změřit teplotu, poslechnout si jeho srdíčko, předepsat mu léky… Zkuste zjistit, jaké jsou obavy dítěte, naslouchejte tomu, co říká, podněcujte ho k otázkám.
• Pokud dítě čeká operace, popište mu, co mu budou dělat, popovídejte si o narkóze. O tom, že bude hluboce spát a pak se vzbudí. Že během tohoto "spánku" nic neucítí, a když se probudí, bude se pomalu krůček po krůčku uzdravovat.
• Jestliže nemůžete s větším dítětem v nemocnici zůstat, řekněte mu dopředu, že ho budete často navštěvovat, a dejte mu s sebou nějakou svoji věc, která mu vás bude připomínat - pokud o to stojí. Samozřejmě - chce-li dítě mít u sebe nějakou svoji oblíbenou hračku či knížku, mělo by ji mít.

Kdo/Kde jsou herní specialisté?

Hrstka herních specialistů, které v českých nemocnicích najdete, pracuje s hospitalizovanými dětmi (ačkoli ideální by bylo, kdyby se herní specialisté vyskytovali už v ambulancích, a tak mohli být rodičům a dětem nápomocni již před pobytem v nemocnici). Součástí jejich práce je příprava dítěte na diagnostiku a léčbu - pokud rodiče souhlasí, povídají si při hře s dětmi o tom, co je čeká. Malý pacient se například může stát na chvíli sám lékařem a ošetřit speciálního medvídka či panenku/loutku, která má v sobě různé "hadičky", nalepené elektrody apod. Často tak vyplavou na povrch nejrůznější obavy a otázky malého pacienta: "Proč musí mít v ruce tu hadičku? Co je v ní? Proč musí dostat injekci? Bolí to? A neprobudí se třeba při té operaci?" Herní specialista tak postupně získává důvěru dítěte, snaží se o to, aby rozumělo nové situaci a spolupracovalo se zdravotnickým personálem. Používá knížky, kreslené příběhy, brožurky ve formě omalovánek… a také originální zdravotnické pomůcky.

"Laskavý průvodce úskalími hospitalizace", jak bychom herního specialistu také mohli nazvat, se různými způsoby stará o to, aby se děti i jejich rodiče cítili v nemocnici co nejlépe. Nic jim nevnucuje, jeho přístup je nedirektivní, přátelský, ryze individuální. Dítě je pro něj rovnocenným partnerem, s kterým si hraje, přijímá ho s jeho náladami i emocemi, naslouchá mu, hledá způsoby, jak ho potěšit, rozveselit atd. Kromě přípravy na diagnostické a léčebné zákroky vymýšlí vhodné hry a herní aktivity pro malé pacienty, stará se o to, aby prostředí oddělení působilo přátelsky, pečuje o dobrou komunikaci. Unaveným rodičům by měl být oporou v nelehké životní situaci. A v neposlední řadě samozřejmě tvoří jakýsi komunikační "most" mezi zdravotníky a dětmi s jejich rodiči.

Jak už bylo řečeno, herní specialista v českých nemocnicích je bohužel víceméně vzácný přírodní úkaz. Ve většině případů jsou navíc na tuto práci uvolňováni stávající zaměstnanci, především z řad sester a učitelek škol při nemocnicích, často jim však chybí odborné vzdělání v herní práci. Uvádí se, že v roce 2001 se na 122 dětských odděleních v českých nemocnicích vyskytovalo 20 pracovníků v roli herního specialisty. To je žalostně málo. Jaká je situace dnes, jsme se zeptali herní specialistky Bc. Alice Řezníčkové z Dětského kardiocentra FN Motol. Podle ní v posledních letech herních specialistů ještě ubylo. Odhaduje, že v současné době je najdeme asi na pouhých osmi dětských odděleních v celé ČR. Proč? "Problém je především v neexistenci profese - dle platného zákona mohou nyní ve zdravotnictví pracovat POUZE profese vyjmenované v zákoně, tedy zdravotničtí pracovníci nebo jiní pracovníci s definovaným vzděláním uznaným zákonem (psycholog, logoped atd.). Ostatní jsou zařazeni, bez ohledu na vzdělání (klidně i Mgr. ergoterapeut, spec. pedagog apod.), jako pomocný personál - nemají kvalifikaci pro zdravotnictví, a jsou proto placeni asi jako sanitář," vysvětluje Alice Řezníčková. Dozvídáme se také, že ačkoli mnoho odborníků, včetně České pediatrické společnosti, uzákonění profese herního specialisty v minulosti podpořilo, návrh neprošel přes Ministerstvo zdravotnictví a Parlament ČR. Přitom právě takového odborně vzdělaného "průvodce" s lidským přístupem, který může být dítěti a jeho rodině velkou psychickou oporou, by většina rodičů hospitalizovaných dětí jistě uvítala. Taky si to myslíte?

Dobrovolně v nemocnici

Jako velmi prospěšná se ukazuje v posledních letech, kdy se české nemocnice stávají přístupnějšími lidem "zvenku", práce dobrovolníků. Dobrovolníkem může být kdokoli, kdo má čas a chuť docházet do nemocnice a nějakým způsobem zpříjemňovat dobu hospitalizace zejména dětem (dobrovolníci se ale vyskytují i na odděleních pro dospělé). V mnoha nemocnicích připravují dobrovolníci pro děti různé pravidelné programy, chodí jim číst, povídat si s nimi, hrát si… Nemocnice, kde se s dobrovolníky můžete potkat, mívají vždy své koordinační dobrovolnické centrum.

Jiným typem "dobrovolníků" jsou různá sdružení a projekty vznikající mimo nemocniční půdu. U nás jsou asi nejznámější tzv. zdravotní klauni - "Cliniclowns" (www.zdravotniklaun.cz) - občanské sdružení, které v ČR funguje už od roku 1998. Profesionálně vyškolení klauni pravidelně přinášejí svůj humor a veselí do 55 českých nemocnic. Na následujících řádcích se můžete s námi vydat na návštěvu hospitalizovaných dětí s jiným sdružením, které si říká Loutky v nemocnici.

LOUTKY V NEMOCNICI

Motto: "Pomáháme dětem, aby se zase smály"

Pětice lidí. Parta profesionálů, která pravidelně už pět let navštěvuje malé pacienty na dětských odděleních v nemocnicích po Praze a hledá možnosti, jak svoji "medicínu" ordinovat i dětem v mimopražských nemocnicích a léčebnách. Seskupení výrazných osobností, které svým divadlem mohou napomoci k uzdravování hospitalizovaných dětí nebo přinejmenším na chvíli rozptýlit dlouhou chvíli ve dnech, kdy se jim jejich dětský svět smrskl na nemocniční pokoj. Přicházejí hrát - s loutkami i bez nich, zpívat, povídat si. Jejich představení nekončí potleskem, na ten ostatně ani nečekají, ale když se povede na dětských, případně i dospělých tvářích vykouzlit úsměvy - to je odměna!

Zdroj:www.loutkyvnemocnici.cz

Hra o dvou žabácích-kamarádech Kvakovi a Žbluňkovi je stálicí v divadelní nabídce Loutek v nemocnici. Stejně jako třeba pohádka O Budulínkovi (případně její varianta O nemocném Budulínkovi) nebo Africká nemocnice - kufřík plný prstových zvířátek a loutka pana doktora skýtají prostor k nejrůznějším příběhům… Pokaždé mají jinou podobu - to podle toho, kdo zrovna hraje, a také podle toho, jak se do hry zapojují děti a kolik jich je. Každé "představení" je tedy unikát.

Základ repertoáru Loutek v nemocnici tvoří hry s tematikou nemoci, kamarádství, větším dětem nabízejí i bajky. Někdy ale na divadlo ani nedojde a loutkoherci si s dětmi povídají, zpívají, malují… Nebo představení skončí znenadání, například proto, že je malý pacient odvolán k nějakému vyšetření. Improvizovaný je i prostor - loutky mohou klidně ožít přímo na nemocniční posteli. A pokud je divák unavený? Třeba se k nim obrátí zády. Vše se děje s ohledem na nemocné děti a podle nich, vždyť Loutky v nemocnici jsou tu právě pro ně. Často se stává, že děti nechtějí, aby loutky naskákaly zpět do zavazadla a šly "o dům dál". Nebyla by ještě jedna písnička?

Na chvíli děti rozesmát, pobavit, zahnat nudu, dát jim zapomenout na bolest (jde-li to vůbec), být jen pro jejich dětskou radost… Taková návštěva, která místo dortíčků přináší kufříky či tašky s loutkami (loutka Štefana v životní velikosti se ovšem do žádného zavazadla nevejde) a nástroji a svěží závan vzduchu zvenku, ta může mít účinek opravdu léčivý. Možná nezahojí jizvy a všelijaká zranění, nezažene zákeřnou nemoc, ale na dětskou duši působí blahodárně.

Léčivé hraní (si)

V herničce na dětském oddělení Kliniky popáleninové medicíny ve FN Královské Vinohrady je toho odpoledne veselo. Děti si, navzdory zjevným poraněním, která se skrývají pod obvazy, náramně užívají zpívání a řachtání na nástroje, které loví Hanka Grančicová z tašky (skoro jako by ta taška byla bezedná, později se v ní najde hned několik lištiček i s liščí mámou). Asi dvouletá holčička z bezpečí mámina klína fascinovaně pozoruje kytaru. Jiná, ještě menší holčička, když se zpívá, zcela zapomíná na to, že její maminka na chvíli někam odběhla, a vymění pláč za nadšenou hru na rumbakouli. Muzicírování je přerušeno pohádkou o Budulínkovi, a protože tady neexistuje žádná hranice mezi herci a malými diváky, tak se hraje tak nějak společně. Což je velká legrace. Jako bychom ani nebyli v nemocnici… Ale jsme.

"Úplně na začátku, před pěti šesti lety, to bylo jiné, než je to teď. Přece jen existovala taková ta hradba, kdy na jedné straně jsou lidi oblečení v bílém a vědí, co se má a co se nesmí, a na druhé straně my, nevydezinfikované osoby odněkud z ulice, které tam vnesou chaos. Na některých místech to tak ze začátku bylo. Postupně ledy roztávaly, personál si na nás zvykal… a teď už jsme všude vítaní a často nás třeba zvou i na JIP, která pro nás byla na začátku úplné tabu," vypráví Marka Míková. Režisérka, dramaturgyně, loutkoherečka a autorka knížek pro děti stála u zrodu projektu Loutky v nemocnici, jehož spoluiniciátorem byl speciální pedagog, režisér a herec Otokar Seifert, žijící v Německu.

Marku Míkovou postupně doplnili celoživotní pedagožka Marie Dufková, hudebnice a socioložka Hana Řepová, herečka, tanečnice a učitelka Hana Grančicová a Antonín Novotný, herec, loutkoherec a mim. Na návštěvy do nemocnic se vydávají vždy ve dvou - jeden hraje na nástroj (kytaru, harmoniku, piano), druhý má loutky. Předem se sice domluví na tom, co by chtěli hrát, ale průběh jejich návštěvy režírují sami malí pacienti. Jak už bylo řečeno - záleží na dětech, na situaci, na tom, jak se děti momentálně cítí, jestli se s nimi potkají v herničce nebo jdou na pokoj…

Divadlo a muzika, to je skvělá medicína. Nezřídka se totiž stává, že se děti při zpívání či hraní uvolní a prostřednictvím loutky třeba sdělí své obavy, o kterých jinak mluvit nedovedou. Zdravotnický personál si i proto návštěv Loutek v nemocnici cení - lékaři se tak mohou dozvědět věci důležité pro léčbu, které děti "bílým plášťům" i přes jejich sebevlídnější přístup neprozradí. Marka Míková k tomu říká: "Mně osobně třeba například na onkologii v Motole přijde, že tam je člověk vždycky užitečný. Ta situace je taková, že každá návštěva zvenku už jen tím, že je zvenku, s sebou nese ten příslib, že to ještě bude někdy normální. To je opravdu důležité. A je tam osvícená paní doktorka, která nás miluje a opravdu nás používá - třeba nám řekne předem: tahle holčička nechce chodit, vymyslete něco, ať to aspoň zkusí. Nebo: tahle holčička je po operaci, zkuste ji trochu probrat… Člověk samozřejmě neřeší závažnost toho onemocnění…"

Loutky v nemocnici neléčí ani nediagnostikují. Poctivě rozehrávají své řemeslo, přemýšlejí o dětech, pro něž hrají, hledají cesty, po kterých by se dětem mohly přiblížit, jemně a vlídně po nich našlapují. Dělají to několik let, přesto je zcela jasně vidět, že je to pořád baví. Kdo ví, jaký je jejich vnitřní hnací motor… Sláva a potlesk to zjevně nejsou. A zbohatnout se na tom taky nedá. Tedy myšleno finančně. "Člověk si uvědomuje, když jde domů, jak se má dobře a že si toho má vážit, takže zpětně to působí všechno pozitivně," dodává Marka Míková. A vyslovuje přání, aby mohli s Loutkami v budoucnu navštěvovat i další, mimopražské nemocnice a dětské léčebny, kam čas od času taky zavítají. Pokud byste chtěli vědět víc nebo Loutky v nemocnici podpořit, určitě klikněte na www.loutkyvnemocnici.cz.

Článek je z červencového čísla časopisu MÁMA a já. Obsah čísla najdete zde.

Objednejte si v průběhu července 2010 předplatné časopisu MÁMA a já na jeden rok a získejte automaticky dáreček – oboustrannou přebalovací podložku KAARSGAREN.