Jak jsme se omylem ocitli v hotelu místo v nemocnici

Noční horečka 39°C, ranní cesta k doktorce, vypadá to na normální nachlazení s vyšší teplotou, tentokrát u našeho juniora. Neklesající teploty po 24hodinové nurofeno – paralenové kůře nás ale hned další ráno vyhánějí opět na středisko. Synkovi není ani rok, kromě horečky byl velmi mrzutý a ráno měl ouška plná zaschlého výtoku, takže to na banální virózu přestalo vypadat. Naše doktorka naštěstí patří k těm osvíceným lékařům, kteří mají přístroj na základní změření CRP a tak hned pozná, jestli tělo sužují bacily nebo viry a zda nasadit antibiotika. Výsledek měření hlavně ví hned. To páteční ráno CRP ukázalo hodnotu 160. Nejsem odborník, ale hodnota zdravého člověka je myslím do 10. Čili 160 je číslo, nad kterým se naše velmi citlivá pediatrička v podstatě rozplakala a já se skoro bála vyslechnout její ortel. Ten zněl dost děsivě - synek může mít pneumokoka, vzhledem k velmi rychlému průběhu nemoci a tekoucím uším musíme IHNED do nemocnice.

Zpětně toto prohlášení považuji trochu za šíření poplašné zprávy, způsobené dozajisté citlivou duší naší milé paní doktorky a možná trochu i strachem z následků toho, že jsme měření CRP neprovedli už o den dříve. Vyděšená k smrti jsem opustila ordinaci, kde zrovna k mé smůle seděla i maminka dítěte, které chodí s naší starší dcerou do školky. Hned za tepla jsem jí v tom stresu vyklopila, že máme možná pneumokoka, a proto jedeme rychle na Bulovku. Více jak týden se ve zprávách nemluví o ničem jiném než o dětech, které zemřely na pneumokoka nebo alespoň ohluchly a teď v tom lítáme také.

Ta dobrá duše mě vyslechla a bohužel to stačila nahlásit i ve školce asi tak 20 minut před příjezdem manžela. Dceru ke dveřím přivedla chvějící se učitelka a dle výrazu v obličeji zřejmě s pocitem, že díky naší nezodpovědné rodině bude zbytek dětí ve školce dříve či později zklácen pneumokokem a naše malé sídliště zaplaví pneumokový mor, který jsme tam přivlekli. Všichni si hluboce oddechli, když jim manžel sdělil, že syn má „banální“ oboustranný zánět středního ucha. Já si příště dám ale velký pozor na to, co pouštím do světa. No a také si něco více přečtu o pneumokokovi, abych nepropadala panice bezdůvodně nebo naopak nezůstala bezdůvodně v klidu.

Ale zpět k ranním událostem. Vyrazili jsme rychlostí blesku do nejbližší nemocnice, což je Bulovka. Dle instrukcí od obvodní lékařky jsem všem mávala před nosem papírem, kde psala, že syn má asi pneumokoka, a tudíž čekání v ordinaci, až na nás přijde řada, nepřipadá v úvahu. Takto jsme se na místní poměry dostali docela rychle k vyšetření na ORL, kde mi moc hodný a příjemný pan doktor vysvětlil, že náš syn neumře, ani nebude mít žádné trvalé následky. Pneumokok je sice pěkný zákeřník, ale že je to teď trochu nafouklá bublina. Prostě máme zánět středního ucha s pořádně rychlým průběhem, teda pro roční dítě diagnóza pořád nic moc, ale tři dny v nemocnici s píchanými antibiotiky to spraví. Konečně jsem se mohla nadechnout, vyhrkly mi úlevou první slzy a s radostí jsem se dívala, jak malému píchají ouška, což bych jinak takhle statečně nenesla. Pak jsme šli zpět na dětské oddělení a manžel odjel pro dceru do školky v naivní představě, že mě už jen přijmou do stavu nemocnice. Na dětském jsem si ještě užila půlhodiny čekání před prázdnou ordinací s vyčerpaným a brečícím synem, který měl už druhý den horečku jak hrom, právě píchnuté uši a měl toho dost. Jenže sestra mi řekla, že mám čekat a tak jsem čekala. Omámená zprávou, že syn nemá toho hrozného pneumokoka, jsem prostě seděla a čekala.

Za půl hodiny si mě zavolali „na kobereček“, jinak se to ani nazvat nedá. Značně nepříjemná doktorka mi oznámila, že pro nás nemá postel, a tak jedeme o dům dál, do nemocnice na Vinohrady. Tón hlasu a styl, jakým mi to bylo oznámeno, ve mně opět probudil matku bojovnici a trochu i hysterku. Nechtěla jsem vláčet roční dítě s horečkou v tomhle stavu přes půl Prahy, bez antibiotik, které měl dostat už ráno. Z mé strany padlo i něco v tom smyslu, že jestli se mu něco stane, tak ho mají na svědomí. Doktorka prohlásila, že mu samozřejmě dá nurofen a určitě se to nezblázní, když dostane ATB o pár hodin později. Prostě má plno a tím veškerá debata končí. Jasně, měla plno a asi se to nezbláznilo, když syn dostal ATB o pár hodin později. Ale způsob, jakým mi to bylo naservírované, v situaci, kdy jsem ještě nevěděla, jestli mé roční dítě bude v pořádku nebo ne, mě rozklepává dodnes a to už je to pár dní zpátky a syn je z nejhoršího venku.

Nakonec se ukázalo, že plný stav na Bulovce byl pro nás tím největším štěstím v celé příhodě. Na Vinohrady jsem jela sanitkou, poprvé v životě a bylo to docela příjemné. Jela jsem tam ale s velkou obavou, znala jsem pověst místní porodnice a ta nebyla nic moc. Už cestou přes ambulanci jsem viděla, jak to tu mají hezké, všude hračky a tak nějak útulno. Ale říkala jsem si, nedej se zmást prvním dojmem, prostředí není to nejdůležitější. Ostatně proč by tu jinak měli volno, když ta hrozná Bulovka je našlapaná po hlavu. Oddělení pro malé děti bylo stejně útulné jako ambulance. Všude hračky, čisto a hlavně neuvěřitelný klid. Byl to balzám na mé nervy. Jak jsme překročili práh oddělení, byla u nás milá sestřička. Zavedla nás do pokoje, který jsme měli jen pro sebe. Rovnou z pokoje byly dveře do společné koupelny se sousedním pokojem, vše nové a čisťounké. Malý měl v postýlce připravená chrastítka, nad postýlkou spoustu plyšáků. Naproti pokoji byla kuchyňka s varnou konvicí, mikrovlnkou, nádobím, v lednici příkrmy pro děti, převařená voda, k dispozici porcovaný čaj, pokud nebyl po chuti klasický nemocniční černé barvy s tunou cukru. Nechyběl ani hrací koutek se spoustou hraček. Na pokoji na mě čekal oběd, ač byly dvě hodiny odpoledne. Sestřička to komentovala se slovy, že mi ho raději schovala, když jim avizovali z Bulovky náš příjezd. Určitě jsem od rána nejedla, když lítáme s malým po doktorech.

Nevěřila jsem svým uším. Kde to jsem? V nemocnici? V pražské nemocnici? Nejsem někde na Marsu? Nebo alespoň v jiné zemi? Taková míra empatie mě dojala k slzám hned v úvodu. Jo, opravdu jsem od rána nejedla, vlastně od předchozího večera. Oběd jsem zhltla do posledního zrnka rýže hned jak jsme měli po úvodních procedurách a syn konečně usnul v postýlce. Vzpomněla jsem si na porod na Bulovce, kdy rodičky, které rodily okolo půlnoci a později, neměly snídani, protože přeci nemohli předpokládat, že bude někdo v noci rodit a snídaně se musí objednat večer před tím. Mě tenkrát zachránil banán, který jsem měla sebou, jinak bych asi do oběda umřela hlady.

Na Vinohradech to bylo opravdu jak v luxusním hotelu se servisem na pokoj v ceně. Asi tu musí být všichni buď proklatě dobře placeni nebo milují svou práci. Ale i tak je mi divné, že jsme za celou dobu hospitalizace nenarazili na jediného nepříjemného člověka. Lékaři milí a usměvaví, vše mi vysvětlovali, rozptylovali jakékoli obavy. To samé platilo o všech sestřičkách, které měly v naší přítomnosti službu. Reagovaly na jakékoli zakašlání či větší pláč synka i uprostřed noci. Okamžitě přiběhly, jestli je vše v pořádku. Věděly o veškerém dění, a přitom ale nerušily náš odpočinek. Píchání antibiotik načasovaly postupně tak, abychom nemusely budit syna uprostřed noci. Pokud jakékoli vyšetření či aplikace léku mělo proběhnout v době, kdy zrovna syn usnul, bylo odloženo.

Dokonce i lékařka k nám v neděli běžela 3x na vizitu, než se trefila do bdění synka, kterému se po třech dnech a nocích v horečkách konečně ulevilo natolik, že prospal celou noc a prakticky i celý den. Zastihnout ho bdícího bylo hodně náročné. Přesto nikomu nepřišlo nutné budit ho jen proto, že je vizita. Uznávám, že toto je asi možné jen v menších provozech a ve dnech, kdy práce není tolik, ale přesto jsem tento přístup zažila poprvé a měla pocit, že je to jak ve snu. Neprožila jsem život v nemocnicích, vlastně až v souvislosti s rizikovým těhotenstvím a nemocemi dětí jsem měla tu čest. Když počítám i porody, tak 2x to byl Apolinář, 2x Bulovka a 1x Motol. Zažila jsem příjemný i nepříjemný personál, vždy tak půl na půl, no nebo spíše 70% těch příjemných a milých a 30% těch, kterým bych se raději pro příště na hony vyhnula, a to v každé zmíněné nemocnici. Brala jsem to jako nezbytně nutný fakt, že prostě ne vždy jsou lidé příjemní a empatičtí, někdy jsou mezi námi i pěkní hulváti a je jedno, jestli je potkáte v nemocnici nebo v tramvaji. Jen v té nemocnici je na to člověk tak nějak citlivější. Ale nikdy jsem nechápala, proč mi musí někdo měřit tlak v pět hodin ráno, proč v šest musí uklízečka svítit a dělat velký úklid, proč Vás v půl sedmé ráno tahají z postele, protože se převléká postel a proč jediný čas na výměnu noční košile za čistou systémem kus za kus je v sedm ráno, tedy ještě předtím, než máte šanci se vysprchovat? Také jsem nikdy nechápala, proč je nutný úklid osobních věcí před vizitou, který spočívá v napěchování málo kapacitních nočních stolků vším, co potřebujete mít přes den při ruce a tedy na stole, jenom kvůli tomu, že přijde doktor zkontrolovat váš zdravotní stav. Jako by mu měl vadit pohled na Vaší rozečtenou knížku nebo psací potřeby? Nebo snad župan přes židli je něco, co kazí reputaci daného špitálu? Tohle není o možnostech nemocnice, ale prostě o přístupu lidí. Na Vinohradech byli všichni úžasní, počínaje lékaři, přes sestřičky či uklízečkou konče. Před žádnou vizitou jsem nemusela pěchovat skříně, za to uklízečka vždy pečlivě vše umyla a uklidila nejen v místech, kde to může zahlédnout doktor. Záchody a sprchy jsem mohla používat jako doma, což se třeba o Bulovce říci nedalo. Za to jsme tam měli v určitou hodinu na deset minut prázdné noční stolky.

Na Vinohradech visí na každém rohu Charta práv dětí v nemocnici a Kodex práv pacienta. Zaměstnanci tyto dokumenty asi znají zpaměti a řídí se jimi. Nebo je možná neznají a jenom se chovají slušně a citlivě ke svým malým pacientům a oni je za to musí milovat. Nebo alespoň jejich rodiče, protože synek tu paní v bílém plášti po těch všech útrapách v podobě injekcí a jiných procedur, asi moc nemiluje. Já ale poprvé v životě odcházím z nemocnice odpočinutá, spokojená a s pocitem, že pro zdraví a rekonvalescenci mého dítěte tu udělali maximum a nad rámec svých povinností. Ke všemu to dělali s láskou a potěšením a bylo jim to vidět na očích. Nejen pro své děti doufám, že se tento přístup stane jednou standardem ve většině českých nemocnic. Pokud budou mé děti ještě někdy potřebovat služby jiného než obvodního lékaře, pojedeme rovnou na Vinohrady a necháme se, i když z pochopitelných důvodů neradi, znovu hýčkat službami hotelového typu. A to vše prosím v ceně základního standardu bez jakéhokoli příplatku.

Vřelý dík celému dětskému oddělení FNKV!!!!