jde to i jinde

S pocitem uspokojení jsem se začetla do článku o tom jak to chodí v nemocnicích. Jako matka čtyř holčicek jsem přece jen zažila různé nemocnice a různé přístupy, ale jeden přeci jen ve mě zanechal nezpomenutelný dojem. Před necelým rokem měla moje tříletá dcerka nepříjemný úraz a skončila na dětské popáleninovce v Brně Bohunicích. I já jsem měla tak trochu dojem, že jsem se ocitla na rekreaci a nikoliv v nemocnici. Přístup personálu byl perfektní, nic nebyl problém, nikdo děti zbytečně nebudil kvůli teploměru, lékům, vizitě. Říkala jsem si , že něco takového je možné i díky velikosti oddělení (7 lůžek) a s ohledem na charakter zranění, ze kterých se tam ti šprčci vzpamatovávají. A moc mě těší, že i jinde je něco takového možné. Zvlášť když jsem slyšela, že v téže nemocnici na dětském oddělení je přístup řekněme přesně opačný. Rodič hospitalizovaný s dítětem je ubytovaný v jiné budově, , v době takzvaného poledního klidu je vykázán z pokoje dětí, , dokonce se některé sestřičky chovají nepřátelsky v tom smyslu, že přítomnost rodičů u některého dítěte škodí dětem, se kterými rodiče hospitalizováni nejsou. Moc to nechápu a jsem ráda, že tohle oddělení znám opravdu jem z doslechu. Chtěla bych tímto poděkovat panu primáři Suchánkovi z popáleninovky, že dokázal vytvořit tak skvělé oddělení a také všem sestřičkám za jeich péči a lásku. Klobou dolů.