Nemocnice, personál, právo na informace - jak to vidím já

I já jsem měla dítě v nemocnici, dohromady třikrát. První dva pobyty probíhaly asi v tomto duchu: teploměr v 5 ráno, ačkoliv kluk po probdělé a prozvracené noci usnul ve 2 ráno. Když jsem protestovala, bylo mi řečeno, že se buď budu řídit provozním řádem oddělení nebo půjdu domů. Lékaře jsem viděla každý den ráno asi 3 -5 minut, jinak ne. Bylo to při vizitě, vešel, nepozdravil, nepředstavil se a na lékařském plášti neměl jmenovku, prostě jsem nevěděla s kým mluvím nebo spíš mlčím. Promluvil 5 slov, něco zapsal do papírů, nepozdravil, odešel, nezavřel za sebou dveře. Nedělali to všichni, jen někteří, mimo jiné zrovna primář oddělení, ale takto by se k pacientům podle etického kodexu neměl chovat nikdo.

Třetí pobyt byl horší.

Kluka přijali se zvracením, zvracel a zvracel a jen spal, byly mu 3 roky. Pro mě nebyla postel, takže bylo rozhodnuto, že u něj budu sedět na židli. Lékař to vzal s klidem, ale sestry a to kdykoliv přišly do pokoje, se mě snažily přemluvit, abych šla domů. Proč, proboha, nikdy bych svoje nemocné dítě v nemocnici samotné nenechala. Po pár hodinách jsem se nechala přemluvit , že ho pohlídají a dojela jsem nám něco sbalit. Vrátila jsem se ani ne za půl hodiny, bydlíme kousek od nemocnice. Malý měl přivázané obě ruce, do jedné mu kapala infůze. Nevěřila jsem svým očím, jak ho mohly přivázat a nebýt u něj, vždyť každou chvíli zvracel. Mohl něco vdechnout a udusit se. Vešla jsem a on se okamžitě pozvracel, voda mu stékala do nosu, pusy, očí,nejspíš mu daly napít čaje. Zvedla jsem ho, očistila, celého převlékla, zázrak, že něco nevdechnul, malinký můj,asi čekal s tím zvracením na mě, protože se poblinkal přesně v okamžiku, kdy jsem vešla.

Další problém nastal třetí den hospitalizace, já jsem celý ten čas proseděla u kluka na židli a třetí den jsem už nemohla, myslela jsem, že snad padnu. Takže jsme všechno zařídili tak, abych si mohla odpočinout, po nemocnici jsme nechtěli nic. Mamka si vzala dovolenou a hlídala druhého kluka, manžel si vzal dovolenou a přijel mě do nemocnice vystřídat. Chtěla jsem jet domů, na pár hodin se vyspat. Už jsem odcházela, když to sestry zjistily a okamžitě zakázaly, tatínkové v nemocnici prý být nesmí. Chvíli jsem se s nimi dohadovala, že máme už všechno zařízené, ale jen mě přemlouvaly, ať jdu domů, prý kluka pohlídají. Tak jsem šla za lékařkou, ten den měla naštěstí službu mladá, hodná a mimořádně příjemná paní doktorka, která mi nechala vedla kluka přivézt postel. Manžel šel domů, ale já jsem se aspoň v noci vyspala.

Občas tady v diskuzích čtu, že máme všechno nechat na lékařích, důvěřovat jim, že na to dlouho studovali a že ví co dělají. Ano, musíme se snažit jim důvěřovat, studovali medicínu a jistě jim budeme více důvěřovat, čím lépe se budou chovat a čím více nás budou informovat. Takže důvěřujme, ale PROVĚŘUJME!!!

Já jsem jako zdravotní sestra pracovala 9 let. 3 roky v ČR a 6 let v Rakousku. V obou zemích jsem byla svědkem chyb lékařů i sester, i já jsem udělala několik chyb. Chyby se nejčastěji dělaly z nedbalosti, vyčerpání, nevyspání, ve stresu,z nezájmu, v opilství a z nedostatku zkušeností. Nebudu se rozepisovat o konkrétních případech,ale přece jen uvedu 1 z každé země.

ČR: Zemřel pacient a to nedbalostí sestry a v důsledku jejích nedostatečných zkušeností. Při noční službě nechala na záchodě pacienta, o kterém se domnívala, že je opilý a v důsledku toho na záchodě usnul, cítila totiž pach alkoholu. Vůbec jí nenapadlo, že by ho alespoň s pomocí zřízence mohla dopravit do postele. Pacient nepožil, ale měl těžkou cukrovku, na záchodě neusnul, ale zkolaboval, dech byl cítit acetonem- běžné při hypoglykémii.

Rakousko: lékař, který měl velké problémy s alkoholem operoval pacientku se zhoubným nádorem ledvin. Bohužel spletl strany a vyoperoval zdravou ledvinu, pacientka zemřela.

Oba tyto případy se staly v nemocnicích, ve kterých jsem právě v té době pracovala. Já nechci nikoho děsit, ale stát se může cokoliv, je třeba si lékaře hlídat, požadovat informace, ptát se a ptát se.

Rakousko: každý pacient má právo na informace, svobodně nahlížet do své dokumentace a pořizovat si z ní kopie. U praktických a odborných lékařů pacient automaticky a to bez vyžádání dostane kopie všech svých vyšetření. Já jsem tam žila a pracovala 6 let, přinesla jsem si výsledky ze dvou odběrů krve a výsledky mamografie, včetně RTG snímků. Je to dobré proto, že když se člověk rozhodne změnit lékaře, přesune si výsledky tam, odstěhuje-li se, nemusí se znovu dělat RTG, protože pacient má své snímky i u sebe. Tam je zdravotnicví na principu, že hlavní odpovědnost za své zdraví nese pacient.

ČR: lékaři jsou na informace často skoupí, často se s pacientem vůbec nebaví, nevysvětlí, neukáží výsledky, strašně bych byla ráda, kdyby se toto u nás změnilo.

A ještě něco k těm rozdílům. Kdybych já se v Rakousku v nemocnici dívala na televizi a tím pádem neměla čas na pacienta nebo kdybych nezdravila, byla bych vyhozená a podle mě zcela právem.

Právo nahlížet do zdravotní dokumentace mají lékaři, pacienti a znalci. V případě nezletilých dětí jejich zákonní zástupci (rodiče).

MÁME PRÁVO NA VEŠKERÉ INFORMACE OBSAŽENÉ VE ZDRAVOTNÍ DOKUMENTACI, NEBOJTE SE ZEPTAT A POKUD NĚČEMU NEBUDETE ROZUMĚT, ŽÁDEJTE VYSVĚTLENÍ!

Více informací najdete v zákoně č. 20/1966 Sb. a v zákoně č. 106/1999 Sb.

Kde je uvedeno například:

• Pacient má právo na veškeré informace o svém zdravotním stavu.
• Pacient má právo získat od svého lékaře potřebné informace pro zasvěcené rozhodnutí před zahájením nového diagnostického nebo terapeutického postupu.
• Má právo podílet se na kontrole poskytnuté zdravotní péče.
• Má právo na poskytnutí veškerých informací ve zdravotnické dokumentaci vedené o jeho osobě.
• A má také právo na ohleduplný, citlivý a důstojný přístup při léčbě.