Návrh na "nový zákon"

Já vím, je to nefér, vůči ostatním dospělým pacientům, ale mluví ze mě moje dnešní zkušenost.

Šla jsem s dcerkou, u které máme podezření na autismus, totiž na ušní - ordinace paní doktorky se nachází ve zdravotnickém středisku v našem městečku.

Důvod byl ten, že si Ninda často šťourá soustředěně prstíkem v uchu a třese při tom někdy hlavičkou. Vždy to bývá ale jen chvilka, než to zaregistruji, přestane. I tak jsem ale měla podezření, jestli v oušku nemá ekzém (jedna z jejích lehčích diagnóz je totiž i atopický ekzém, který ale naštěstí už téměř nemusíme řešit).

Dnes to ale bylo jiné, šťourala se od rána v oušku velice urputně a přitom se tvářila dost hrozivě. Chvílemi sebou dokonce hodila na zem a začala brečet a vztekat se. Došlo mi, že asi nastal okamžik, kdy budu muset absolvovat další návštěvu lékaře. A bohužel hlavně jeho čekárny, kde člověk nikdy dopředu neodhadne, kolik lidí bažících po vyšetření se tam bude nacházet.

Byla jsem si však jistá, že zánět ucha to nebude. Když jsem jí na něj totiž mačkala, tak nereagovala. Zato když jsem jí pak trochu v oušku vrtala vatičkou na tyčince, tak držela, div že nevrněla. Odhadovala jsem to na ten ekzém.

Takže vzhůru na středisko!

Vyrazily jsme s Ninuškou pěšky (bez kočárku!), že si uděláme zároveň procházku. Středisko není od našeho bytu daleko, ale přesto je to dál, než když jdeme jen do krámu pro rohlíky.

Mrazík nás štípal do tváří, ale bylo příjemně a Ninuška šla úplně ukázkově. Neměla potřebu se zastavovat, otáčet se, utíkat pryč, dokonce ani sbírat větvičky a kamínky podél cesty. Jak říkám, capala si to jako nikdy. Také jsem ji příkladně chválila a dokola jsem jí vysvětlovala, kam že to vlastně jdem.

Zhruba ve dvou třetinách cesty se stalo to, čeho jsem se obávala. Ninda se zasekla. Zahlédla větvičku a musela ji mít.

To by nebyl konečně takový problém, vždycky s sebou všude taháme větvičky, často i do obchodu pro ty zmiňované rohlíky. Někdy dokonce má jednu Nina a druhou já. To kdyby zatoužila po změně, aby vše bylo při ruce.

Jenže dnes jí jedna nestačila, mnoho jich okolo nebylo a bohužel, jediná další byl odporný, špínou omazaný klandr ležící vedle psího exkrementu. To bylo i na mě moc a tuto "větvičku" jsem jí prostě nedovolila sebrat.

A už byl oheň na střeše. Nina se začala vztekat a pokládat se na zem, pak vyskočila, vytrhla se mi a šla zpátky domů. To jsem nemohla připustit, navíc mi bylo nepříjemné, že nás pozorovala nějaká paní, co šla kolem. Marně jsem na dceru šla "po dobrém", už nevnímala.

A tak jsem ji musela popadnout a kus cesty jsem ji nesla. S velkým řevem. V tom jsem si uvědomila, že ji takhle nemohu přivést do čekárny možná plné lidí. To by byla kalamita hned od počátku. Tak jsem ji zas postavila na zem a po značném úsilí, kdy nejvíc zabodovaly piškoty a dudlík, jsem ji uklidnila. K cíli jsme došly už bez nehody.

V čekárně ORL jsem s úlevou zjistila, že jeden pacient je v ordinaci a před námi čeká taky jen jeden. Zbytek lidí patří do druhých dveří jednoho z "obvoďáků". Bohužel, úsměv na rtech mi nevydržel moc dlouho, když jsem zjistila, že chřipková epidemie už asi přichází mílovými kroky i k nám do města, jelikož 90% pacientů čekajících na otevření dveří praktického lékaře kašle, smrká a frká ... a mezi nimi pobíhá moje dcera.

Na každého se usmívá, přichází k lidem a bere je za ruce (představuju si ty bacily, co po nich lezou!) hledajíc v nich piškoty, případně jim obdivně osahává hodinky. Musím ji krotit, aby jim je i neokusovala.

V tom spatří na stole časopisy určené k ukrácení nudy v čekárně a úhledně srovnané hromádky všelijakých větších i menších letáčků na zaručené léky a potravinové doplňky, na zaručené kúry a léčebné postupy či na zaručené rady, jak neonemocnět tou a tou chorobou a jak jí předcházet.

V tu chvíli jsem věděla, že je zle. Vrhla jsem se ke stolku, a všechny papíry jsem rychlým hmatem shrnula co nejdál dozadu. Samozřejmě, že z úhledných hromádek se tímto staly hromádky neúhledné. Ninda ukořistila asi 2 prospekty, které jsem jí s klidem nechala, ať se chvíli zabaví.

Někteří lidé se usmívali, jiní (hlavně dámy) koukaly trochu divně, ale já neměla moc času jejich pohledy sledovat. Náš papírotrhač a papírožrout zaútočil znovu. Pokusila jsem ji odlákat krabičkou, ve které chrastily piškoty.

Povedlo se a pochutina zabrala. Ninda se zklidnila, pohupovala se a pojídala piškoty. Dokonce mi dovolila, abych si ji vysadila na klín a houpala ji. Ve chvíli, kdy začala skoro usínat, jsme přišly na řadu.

Probrala se velice rychle a vtrhla do ordinace jako dva v jednom, myslím uragán a tajfun. Jelikož už podobné scény znám, držela jsem ji za kapucu od mikiny (díky bohu za ně!) a z jedné kapsy džínů jsem tahala kartičku pojišťovny a z druhé 30 Kč - manipulační poplatek.

Vše jsem měla připravené dopředu, protože už jsem párkrát v životě jednou rukou držela Ninu, aby nezdemolovala ordinaci, a druhou se snažila rozepnout zip u kabelky, najít v ní peněženku, rozepnout ji, najít v ní kartičku a 30 Kč - je to opravdu nadlidský výkon!

Pak už to šlo ráz naráz, posadila jsem si dítě na klín, jedno ucho, druhé ucho. Paní doktorka mi potvrdila moji domněnku, že zánět to není. Naopak, prý tak krásně čistý, zdravý bubínky ještě nikdy neviděla, kdyby prý všechny děti měly takové bubínky, tak by se prý neuživila. "No super", řekla jsem a nadmula se pýchou nad bubínky své dcery.

V jednom oušku viděla trochu ekzému, takže mazat mastičkou na vatové tyčince, aby ji to přestalo svědit.

Když jsme vyšly z ordinace, rychle jsem oblékla vzpouzející se Nindu, na rukavice jsem už rezignovala, posbírala roztrhané zbytky letáků, aby nás nepomluvili, a bleskově jsme opustily čekárnu se stolkem plným "obrovské změti nějakých papírů".

Byla jsem opravdu ráda, že jsem se dokopala a k té lékařce jsme šly. Teď už vím, co to opravdu je a jak na to.

Jen kdyby nebylo těch čekáren!

Myslím, že by bylo by perfektní, kdyby existoval nějaký zákon, že v čekárně lékaře, který bere dospělé i děti, by děti měly mít absolutní přednost...

Autorka má blog na www.autiktusticka.blog.cz.