Tatínku, děti, odcházím navždy!

Mám chuť říct manželovi: "Dnes tady končím. Postarej se o děti, já odcházím a už se nevrátím."

Proč mají jen chlapi to privilegium, že mohou opustit svou ženu a děti a klidně v těch největších nesnázích? U rodin s postiženým dítětem se tohle stává poměrně často. Taky bych to chtěla zabalit. Jenom proto, že jsem děti porodila na to nemám nárok? Nebo jak to je?

Můj manžel mi na tyhle moje nápady vždycky říká: "To bys mne nasrala." Ale pak dodává: "Stejně bys byla za půl dne zpátky, znám tě."

Máme dvě děti, ve věku 3 a 1 rok, je mezi nimi přesně dvouletý věkový rozdíl. A je to peklo. Nedovedu si představit, že bych měla třeba děti po roce. A mám dojem, že kdo něco takového zvládá, musí mít snad svatozář.

Já ji rozhodně nemám. Jsou chvíle, kdy doma ječíme všichni tři. Na rodičovství by se měli dělat nějaké zkoušky, něco jako řidičák, protože pak by mne nikdo k dětem nepustil.

Včera večer, jsem se nějak zabrala do jiné činnosti a zapomněla dát dětem včas večeři. Půl hodiny po čase večeře se ozval nejdřív starší syn: "Brumíka bys chtěl! Taky Brumíka! Brumíka bys chtěl!" Ve chvíli, kdy má hlad, vzpomene si většinou na sladkosti. Ovšem jakmile si něco umane, nechápe, že potřebuju nějaký čas, abych večeři přichystala a opakuje to svoje pořád dokolečka: "Brumíka bys chtěl! Taky Brumíka! Brumíka bys chtěl!". Tak já rychle aspoň mažu rohlík marmeládou a ohřívám mu mlíko, aby dostal jídlo co nejdřív a přestal už konečně dokola volat to svoje: "Brumíka bys chtěl!!" Roční Jindra už taky zjišťuje, že má hlad a začíná pro jistotu rovnou řvát. Takže staršího usazuji k rohlíku s marmeládou a hluk se konečně zmenšil na polovinu, řve už jen Jindra. Chystám v potu tváře rychle jídlo i pro něj a z vedlejšího pokoje stále slyším jeho řev. Už mám skoro hotovo, ale najednou.TICHO?. Přicházím za dětmi, starší Ríša bojuje s rohlíkem, protože se sám ještě dobře neumí najíst. Možná schválně, možná omylem hodil řvoucímu Jindrovi pod stůl taky kus žvance a tím utišil jeho řev. Takže Jindra leží pod stolem na břiše, celej upatlanej od marmelády, a žváchá kus rohlíku, co mu hodil Ríša. Oba naprosto spokojení.

A tak je to u nás neustále. Mám kamarádku, co má stejně staré děti a nevím jakým kouzlem, ale vypadá, že všechno zvládá v pohodě. Doma naklizeno, děti najezené, spokojené, stále vyprané a vyžehlené prádlo v prádelníku. Já nemyla okna ani nepamatuju, vyprané nevyžehlené prádlo přetéká z prádelního koše, to nevyprané jakbysmet. Klukům nemám díky tomu neustále co obléct. Když vařím oběd, vždycky je o něco později než by bylo třeba a starší syn obhlíží kuchyňskou linku, jestli by se tam nenašlo něco k snědku. A to není žádný jedlík. Prostě od rána do večera katastrofa.

Do toho všechny ty aktivity, které musíme se syny provádět kvůli jejich zdravotním komplikacím. Ríša musí denně rehabilitovat, aby své jen částečně fungující tělo udržel v činnosti, má potíže s řečí, takže s ním dělám logopedické cvičení a teď začínám zavádět komunikaci přes obrázky. Mladší Jindřišek je téměř v pořádku, je jen ve vývoji opožděný a má svalovou hypotonii, což ale znamená, že cvičím Vojtovku bohužel i s ním.

Někdy na tyhle aktivity svádím neutěšený stav naší domácnosti. Ale je mi jasné, že i kdybych měla děti zdravé, vypadalo by to u nás stejně. Protože na otázku: "A jak to všechno proboha zvládáš?" Musím upřímně odpovědět: "Nezvládám".

Můj sen, něco jako ideální vánoční dárek, je den volna bez starosti o děti. Ráno vstanu, V KLIDU si zajdu na toaletu, V KLIDU se umeju a snídani nachystám jen sama sobě, kávu vypiju ještě TEPLOU. Obleču se, zajdu si do města, projít si BEZE SPĚCHU nějaké obchody. Koupím si něco pěkného na sebe, nelépe spodní prádlo, abych se už na příště nemusela bát, že mne náhle odvezou kvůli úrazu do nemocnice a jak budu muset nějak maskovat tu svoji vytahanou 100x vypranou podprsenku. Zajdu si na oběd, který nebudu vařit a budu mít celý den pohodičku. Zajdu za kamarádkou, která je v rámci mého snu také zrovna bez dětí a můžeme si v klidu promluvit místo toho, abychom u toho přebalovaly, vařily, krmily a štěrchaly. Pak si třeba zajdu do kina, kde jsem nebyla od doby svého prvního břicha. Prostě takový obyčejný den, ale pro mne nedostižný sen.

Můj báječný manžel má pochopení pro mé deprese a v rámci možností mne alespoň o víkendu, kdy je doma, vypouští tak na 2-3 hodiny bez dětí ven. Dělá ta tak trochu pro sebe, ví, že by jinak se mnou nebylo k vydržení. Kromě kil spořádaných čokolád, používání sprostých slov a občasného pláče je to jedna z mála věcí, co mne drží při životě. A to pak vybíhám s touhou koupit si něco pěkného na sebe a nakonec se vracím s nějakými hračkami nebo dětským oblečením.

Jsem si jistá, že můj manžel i děti ví, že když vykřikuju, jak odcházím navždy, nemyslím to vážně, protože by mi přeci bez nich bylo smutno.A taky doufám, že můj manžel, který to má s námi také těžké, neplánuje skutečnější útěk. Musím mu co nejdřív říct: "Bylo by ti bez nás smutno, znám tě."